Bydlím blízko magistrály i blízko tramvajových kolejí. Jsem zvyklá na to, že mě každé ráno budí houkající sanitky proplétající se mezi auty, případně že budík doplní pískot zatáčející tramvaje. Ve čtvrtek mě ovšem vzbudilo úplně něco jiného. Ticho. Žádné sanitky, žádné zácpy a žádné tramvaje.
Foto: Jakub Stadler
„Jsem snad na venkově?“ napadlo mě. Ne, byla to Praha, Praha stávkující. Podle hřímajících odborářů a průzkumů veřejného mínění bych přitom čekala úplně jiné ráno. Mělo přijít probuzení plné protestů, troubících aut se zoufalými řidiči, kteří uvízli v živelných blokádách. Ulicemi měly procházet tisíce lidí protestující proti vládě a reformám. Nakonec to ale vypadalo jako víkendové ráno, bez dopravní špičky jen s větším nátřeskem na cyklostezkách.
Jako by odborářům během třídenního odkladu stávky došel dech. Postupně mírnili svou představu o protestu. Pod tlakem jednání se starosty a primátory ustoupili a v Praze, Brně i dalších městech některé spoje hromadné dopravy vyjely. Z blokád nezbylo nic, náměstí, kde se protestovalo, byla poloprázdná a jedno dvě letící rajčata nemohl brát vážně ani Miroslav Kalousek.
Češi se ke stávce postavili po svém. Zachovali zdravý rozum a vymysleli řešení. Ti, kteří mohli, z měst odjeli a prodloužili si víkend. Pokud do práce museli, sedli na kolo a do zaměstnání dojeli s použitím vlastních sil.
Proč protest neoslovil masy? Nad tím teď asi přemýšlí nejeden odborářský boss. Možná chybělo více alternativních návrhů reforem místo neadresné kritiky. Možná bylo i chybou to, že nejelo metro, a lidé, kteří by jinak protest podpořili, nedorazili. Možná je to i z toho důvodu, že Češi nejsou Francouzi.
Pro odborářské šéfy z této zkušenosti plyne jedno poučení. Až jejich další ohlášené protesty zase bude veřejnost podle průzkumů silně podporovat, je potřeba se zeptat, kolik z nich to přijde vyjádřit aktivně. Možná pak budou méně překvapení, že se místo města plného blokád a protestů postarali o klidnou oázu.
