V USA jsou lobbisté regulováni zákonem
Už to trochu připomíná nekonečný seriál. Navštívili jsme další seminář o lobbismu, na kterém nebyli přítomni lobbisté. Ve čtvrtek 9. prosince ho v pražských Emauzích uspořádaly Institut pro středoevropskou kulturu a politiku společně s Institutem pro politickou a ekonomickou kulturu. Divadelní sál v klášterním areálu Emauzy připomínal krematorium, v šatně byla zlomená ramínka, z nichž padaly kabáty, za řečnickým pultíkem sedělo deset panelistů, kteří si posílali dva mikrofony, a posluchačů se sešlo sotva dvakrát tolik. Mezi nimi však nebyl ani žádný významný lobbista (jen Martin Benda z agentury Knight & Svoboda), ani žádný významný politik (jen poslanec Parlamentu Sváťa Karásek).
Již před dvěma a půl roky týdeník EURO psal o lobbismu v Čechách a na Moravě: „V jednacím sále Senátu začíná konference o lobbování v podnikání, pořádaná Business Leaders Forum. Řečníci odsuzují korupci, podnikatelé horují pro etiku. Nikdo z první ligy lobbistů však tato slova neslyší. Pro samé ovlivňování nemají ostří hoši na nějaké akademické teoretizování čas.“ (EURO 16 / 2002)
Holá realita korupce.
Luděk Bednář, jeden z organizátorů emauzského semináře, se pozastavil nad tím, že nepřišli ani ti lobbisté, kteří mu účast předem přislíbili (Pavel Bratinka, Tomáš Svoboda a Tomáš Klvaňa). Fakt, že se nedostavily objekty lobbování, už ani nekomentoval. Politolog Rudolf Kučera k tomu uvedl: „Ten, kdo se zabývá lobbingem, se k tomu u nás zpravidla nechce veřejně hlásit a zakrývá svou činnost po pláštíkem nějaké jiné. Ten, koho lobbisté zastupují, se už vůbec nechce odkrýt a má zájem zůstat v anonymitě. A konečně cílový politický aktér, který má být ovlivněn, také nechce, aby vyšlo najevo, že je otevřen pro lobbování, protože se obává, že se s tím pojí podezření, že se nechává korumpovat. A ve většině případů nejde o podezření, ale o holou realitu.“ V České republice nebyla dosud vytvořena žádná pravidla, která by vymezila, jak se lobbisté a politici musejí při vzájemných kontaktech chovat. Je naprosto zřejmé, že většině politiků a lobbistů současné prostředí vyhovuje a že nemají žádný zájem nechávat se svázat jakýmikoli pravidly. „Velká míra korupce v České republice vyvolává u každé nové vlády snahu veřejně deklarovat odhodlání s korupcí bojovat. Na druhé straně právě skutečnost, že se dosud nikdo nepokusil vnést transparentnost a obecně akceptovatelný řád do každodenně probíhajících lobbistických procesů, ukazuje, že boj s korupcí ze strany politických aktérů není míněn vážně,“ poznamenal politolog Kučera.
Americká inspirace.
Zajímavé je srovnání českého prostředí s rámci, které regulují lobbing v jiných západních demokraciích. K emauzskému semináři připravili organizátoři brožurku „Lobbyismus versus korupce“, v níž jsou detailně popsána pravidla tohoto byznysu ve Spojených státech a ve Velké Británii a také snaha o jejich zavedení v Evropské unii.
Americké prostředí, kde roční rozpočet všech lobbistických agentur odhaduje organizace PoliticalMoneyLine na dvě a půl miliardy dolarů a kde jen v hlavním městě operuje dvacet pět tisíc lobbistických firem, popsal Jan Růžička. V roce 1995 přijal Kongres zákon Lobbying Disclosure Act, který pro tuto živnost vymezuje podmínky. Lobbista se například musí u Kongresu či Senátu registrovat a každého půl roku odevzdávat zprávu o své činnosti. V nich musí být mimo jiné uvést jména jeho klientů a oblasti jejich zájmů, čísla návrhů zákonů, v nichž se angažoval, úřady, jež kontaktoval, a výši příjmů z lobbingu. Všechny tyto informace jsou veřejně dostupné a jsou archivovány po dobu šesti let. Tato federální pravidla potom ještě zpřísňují (zejména pokud jde o detailnost požadovaných informací) legislativy jednotlivých států.
Naproti tomu regulace ve Velké Británii nemá podobu zákona, ale seberegulace v rámci parlamentu a profesionální asociace lobbistů. Ostrovní stav popsal v brožurce Lobbyismus versus korupce Luděk Rychetník. V roce 1994 zřídil britský premiér Výbor pro etické standardy ve veřejném životě a současně byla ustavena asociace lobbistů. Chování poslanců kontroluje a případné stížnosti vyřizuje Výbor pro etické standardy a imunitu a také parlamentní zmocněnec pro etické standardy, jehož úkolem je též spravovat podrobný protokol finančních zájmů poslanců. Zákonodárci mají povinnost ohlašovat své finanční a jiné hmotné zájmy, které mohou mít vztah k projednávaným zákonům či zprávám a zároveň nesmějí vyvíjet žádnou činnost (například dávat pozměňovací návrhy k zákonům, vést parlamentní řeč či interpelovat ministra), která by měla souvislost s jakýmkoli hmotným požitkem či odměnou pro něj či pro člena jeho rodiny.
