Zdá se, že si současné evropské elity neuvědomují, o co všechno se hraje
Pohled vlivných osobností světové politiky a ekonomiky na to, co čeká svět v roce, který za pár dní začne, je poučné čtení, i v případě, kdy budete mít pocit autorova marného hledání nějaké překvapivé a ohromující myšlenky a vize budoucího. Poučením je totiž i to, že v dnešním světě velké vize prostě chybějí.
Takový Joseph Stiglitz nepřekvapí, když se nezabývá marným hledáním příkladu, kde by jím i jinými opěvované keynesiánské léčení recese vládními výdaji mělo po sedmi letech nějaký prokazatelný výsledek. Pochopitelně přesvědčuje, že těch výdajů bylo stále málo. Ono jich asi opravdu bylo málo, když zatím ani to Řecko nezbankrotovalo, že. Také s Tonym Blairem můžeme souhlasit v tom, že Islámský stát je fakt problém, se kterým se musíme příští rok poprat. A Lagardeová tuší celkem správně, že zvýšení sazeb ve Spojených státech znejistí světovou ekonomiku.
Nicméně ono není tak špatné spolu s našimi osobnostmi věřit, že k ničemu příliš převratnému nedojde. Islámský stát zde bude i před příštími Vánocemi, ale rozhodně nebude sahat od Bosporu po Jemen. Pár teroristických útoků na tom nic nezmění. Západní státy a Japonsko budou dělat dál dluhy, ale bankrotům se zvládnou vyhýbat. A světová ekonomika bude slabá a růst křehký a závislý na tom, zda asijští politici předvedou, že dokážou problémy řešit alespoň o chlup lépe než ti západní.
Česko, které si z významné části splnilo své domácí úkoly ve fiskální politice i strukturálních problémech na počátku krize za pravicových vlád, bude odolnější a v růstu pevnější, přičemž může těžit dál z levných peněz a stále levnějších komodit.
Jenže klid bývá před bouří. Nejdříve řecká a pak migrační krize, jak se eufemisticky říká stěhování blízkovýchodních národů do Evropy, odkryla hluboký příkop, který je mezi politickými elitami a s nimi spojenými médii a skutečným zájmem obyvatelstva.
A také hlubokou nesourodost národních zájmů evropských států potlačovaných integračním diktátem. Veřejnost v celé Evropě, nejen u nás, se radikalizuje, protože elity nedokážou chránit legitimní potřeby lidí, mezi něž nepatří jen nyní tolik vzývaná bezpečnost, ale i finanční stabilita státu. Nastupují nesystémové protestní strany, které jsou nálepkovány jako extremistické, a to pak pomáhá skutečným extremistům z hnědého či rudého podzemí k legitimizaci.
V roce 2017 budou volby do Bundestagu a francouzské prezidentské volby. A v Británii se bude hlasovat o vystoupení z EU.
V mocenském těžišti Evropy se tedy bude překreslovat politická mapa, sice až přespříští rok, ale v tom, který nás teď čeká, se rozhodne, do jakých barev. A zatím to nevypadá, že by si současné evropské elity uvědomovaly, o co všechno se hraje.
O autorovi| Pavel Páral, paralp@mf.cz
