Obří budova kousek od pražského náměstí Míru už z dálky dává tušit, ze jde o soud. Za masivními dveřmi čeká ochranka, která příchozím zrentgenuje zavazadla a nechá je projít detektorem kovů.
Na pražském rejstříkovém soudu se na první pohled nic neděje. Pod klidnou maskou ale funguje moloch, kterému se nechce pracovat.
Všechno důležité se tu odehrává hned v přízemí, asi aby návštěvníci nemuseli cestovat vrzajícím výtahem paternoster neustále kolujícím mezi patry, který má nejlepší léta už dávno za sebou. Tady v přízemí se podávají informace a vydávají výpisy z obchodního rejstříku.
Je úterý, není vyloženě otevírací den. Ty jsou odjakživa na úřadech v pondělí a ve středu. Přesto se po chodbách pohybuje řada zájemců a podnikatelů, kteří cosi potřebují vyřídit. Fronty se nikde netvoří, ale úřednice nemají příliš volného času. U výpisu z rejstříku před každou úřednicí někdo stojí, ale zájemci nečekají déle než pár vteřin. Ani místní prodavačka kolků se příliš nenadře. Za hodinu prodala tři. Větší žně mají trafiky kolem soudu a také starší pán, který se přes ulici živí výhradně prodejem kolků. Má jednoznačnou výhodu -je to první obchůdek s kolky na cestě z metra k soudu.
Záleží na úředníkovi
Až úplně poslední dveře na smutné a depresivní chodbě jsou ty, kde se podávají informace. Otevřeno je každý den s přestávkami na oběd.
Chvíli vyčkávám, když se nic neděje, zaklepám a po vyzvání vstupuji dovnitř. Velké místnosti vévodí masivní psací stůl, za kterým sedí od pohledu rázná úřednice. Před stolem se krčí židlička, na kterou opatrně usedám.
„Prosím?!“ Způsob, jakým vyřkne své první slovo, odradí požádat o radu snad každého.
„Potřeboval bych vědět, jak dlouho bude trvat zápis do rejstříku,“ ptám se nesměle.
„Pět dní až měsíc.“
„A na čem to záleží?“
„Na tom, kdo to dostane a jestli hned předložíte všechny doklady.“
„Někdo to zapisuje pomaleji a někdo rychleji?“ udivuje mě.
„Samozřejmě,“ říká tónem, že bych měl takové věci vědět sám a neměl bych s tím obtěžovat státního úředníka.
„Ajinde to nejde rychleji?
„V Praze to děláme jenom tady!“
„Můžu si aspoň založit firmu v jiném městě, kde to jde rychleji a pak šiji sem převést?“
„Jistě, dělá se to hodně. Ještě něco?“ znuděně a zároveň naštvaně pokládá otázku úřednice a měří si mě ostřížím zrakem zpoza stolu.
Docházejí mi slova a raději odcházím. Až venku si uvědomuji, na co všechno jsem se zapomněl optat. Do jámy lvové ovšem raději už znovu nevkročím. Vždyť jsem vlastně jen přišel okouknout terén a žádnou firmu si zakládat nemusím. Těm, co se tu potřebují opravdu dozvědět věci důležité pro podnikání, nezávidím. Chce to tlustou hroší kůži.
Únik na venkov
Na chodbě s nezbytnou nástěnkou se občas mihnou strhané tváře s objemnými fascikly v podpaží. Na dotaz, jak jsou spokojeni s fungováním rejstříkového soudu, odpovídají různě. Pokaždé se ale nejprve přesvědčí, jestli nikdo neposlouchá. Jeden má a jeho firma byla zapsána takřka obratem, jiní se cíle nedobrali ani po týdenních snaženích. „Tu chybělo m zas tohle. Až jsem myslel, že si ze mě dělají legraci. Dneska je to snad poslední návštěva,“ konstatuje mladý muž.
Postarší pán, který si pro výpis přichází o pár minut později, má úsměv na tváři. S pomalým praž-soudem si hlavu nedělá. Známý advokát v okresním městě mu zařídil registraci společnosti s ručením omezeným na tamním ?oudu téměř na počkání. Za pět dní měl firmu zaregistrovanou bez nejmenších průtahů nebo problémů. Po měsíci požádal o převod firmy do Prahy. Žádost o zrušení registrace byla vyřízena takřka okamžitě. Registrace v Praze trvala několik týdnů. Ale to už podnikateli nevadí, protože firma funguje. Kdyby však prý takovou možnost neměl, možná by využil služeb specializovaných agentur, které prodávají zaregistrované, ale neaktivní firmy za ceny okolo sto dvaceti tisíc korun.
Při odchodu už detektory procházet nemusím. Ochranka nemá čas, zrovna řeší problémy úplatků ve fotbalové lize. Odcházím z budovy a ticho narušuje jen skřípot ohromných dveří. Pán naproti prodává dalším zájemcům kolky.
Je hezky, svítí sluníčko. Ponurá budova mele osudy tisíců pražských firem a podnikatelů. Všichni sem aspoň jednou musí.
