Lidovci mají poslední šanci dokázat, že klasické strany ještě nevymřely...
Foto: ČTK
„Trochu pomoci, více škodit, to se může vždycky hodit,“ vtipkoval kdysi sarkasticky Karel Čapek na adresu lidovců. Druhá nejstarší z dosud „živých“ politických stran vskutku už před válkou nepatřila k nejoblíbenějším.
Po éře fungování v rámci Národní fronty se díky Josefu Luxovi vrátila v plné parádě coby pevná součást polistopadové politiky a nutno přiznat, že po letošních volbách, kdy se poprvé nedostala do Poslanecké sněmovny, i mnohým svým odpůrcům začala tak nějak chybět. Stručně řečeno, po Luxově smrti nastalo v KDU-ČSL nemastné neslané období hledání. Strana ve vysoké politice zůstala až do letošního roku vlastně jen díky souhrám okolností. První z nich byla opoziční smlouva, kdy lidovci, později v rámci takzvané čtyřkoalice a následně koalice s US-DEU, představovali jednu z mála alternativ. Následovalo mimo jiné krátké období pod vedením Miroslava Kalouska, na jehož konec by on sám nejspíš nejraději zapomněl – Kalousek byl donucen k odstoupení poté, co se spolu s Jiřím Paroubkem pokusil o vládu opřenou o komunisty.
Využije nový šéf Čunkův efekt?
I to lidovci přežili. Na čas zazářila nová hvězda jménem Jiří Čunek. Ten popravdě bodoval hlavně svým rázným postupem proti neplatičům, převážně Romům, které se rozhodl přes protesty ochránců lidských práv vystěhovat za město. Jak to s Čunkem nakonec dopadlo, netřeba připomínat. Každopádně Cyril Svoboda už prakticky neměl šanci lidovce zachránit – kdyby nic jiného, stačí zmínit jeho spor s charitou o dům v pražských Dejvicích, který mimochodem minulý týden definitivně prohrál.
Přesto by mohli lidovci i v budoucnu nezanedbatelnou část společnosti oslovit. Napovídá tomu nejen poměrně slušný výsledek letošních komunálních voleb a dva získané mandáty v Senátu. Prakticky ladem v současnosti leží téma vylidňujícího se venkova, zemědělství, místní infrastruktury. Lidovci by mohli vyplnit prostor mezi sociální demokracií a politickým středem, už vzhledem k tomu, že nikdy neukotvené Věci veřejné podle všeho pozvolna opouštějí výsluní. Stačilo by oslovit voliče v tradičních baštách zejména na Moravě, východních či jižních Čechách, kteří začínají mít plné zuby pravicové vlády, ale z nějakých důvodů nechtějí volit sociální demokraty.
Budoucnost s otazníkem
Zásadní otázka pro lidovce ovšem zní, jakou zvolit formu. První možností je v minulosti osvědčené heslo „Klidná síla“. Druhou pak – v době závislosti stran na zájmu médií podstatně efektivnější – čunkovská radikalizace. Nechme se překvapit, jakou cestou půjde nový předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek. Ve funkci je sotva týden, a tak mu věřme, že obliba skinheadské kapely Orlík byla skutečně jen hříčkou útlého mládí. Nový šéf lidovců se každopádně nijak netají svou rázností, jako zvěrolékař na jatkách si poradil s kdejakým dobytkem, tak to prý zvládne i v politice.
Lze se ale zeptat jinak a zcela nezávisle na názorech KDU-ČSL. Má dnes vůbec jakákoli klasická strana šanci se prosadit? Mohou ještě fungovat partaje založené zdola nikoli lobbisty, ale idealisty, kteří by chtěli bez nároku na tučnou odměnu společně měnit svět podle svých názorů?
V současné vládě jsou dvě manažersky řízené strany – TOP 09 a Věci veřejné. V ODS probíhá od jejího založení postupná privatizace partaje, o čemž mluvil i její bývalý předseda Mirek Topolánek. Sociální demokracie na tom není o mnoho lépe – ten samý proces začal jen se zpožděním, tedy až od roku 1998, kdy se poprvé ČSSD dostala k moci.
Další osud lidovců tak může být příznačný. Kdo ví, možná se jednou studenti budou učit, že zánik stran starého typu započal rozpadem strany lidové, toho času známé pod zkratkou KDU-ČSL.
