Čím dále tím jasněji se ukazuje křehkost současné vládní koalice. Přestože doposud odmítají představitelé jednotlivých stran, že by se kabinet ocitl v krizi, reálie je usvědčují z opaku. Důvodů, proč zřejmě nedožije koalice v tomto složení termínu řádných voleb, se nabízí více.
Ten hlavní ale bude celkový nepoměr mezi dvěma stranami, které se hlásí k politickému středu, případně k pravici - a dominantní levicovou stranou. Tedy přesně to, co bylo jako zdroj napětí definováno již při vzniku vlády a schvalování jejího programu. Doposud byli neuralgickým bodem koalice unionisté, později socialisté. Zatím se zdáli být jediným pevným pilířem lidovci. To už ovšem neplatí. To, že vůči Cyrilu Svobodovi existuje ve straně silná opozice, není nic neznámého. Co však překvapuje, je zjištění, že se na stranu Kalouska a Kasala, kteří bývají nejčastěji spojováni s opozicí proti současnému předsedovi, postavil i ministr životního prostředí Libor Ambrozek. Ten totiž neměl zatím kromě svých ekolologických zájmů výrazné politické ambice. Na rozdíl od Kalouska, který se jenom těžko brání nejrůznějším, byť nepodloženým obviněním, a Kasala, který je spíše bojovníkem v zákulisí, má Ambrozek výhodu jihomoravského těžiště, kde je tradiční lidovecká bašta. Slova zpochybňující současnou spíše levicovou orientaci strany mohou sice svědčit o snaze vyprofilovat se před podzimním sjezdem strany proti Svobodovi, stejně tak ale mohou být míněna jako vážný pokus vrátit se z luxovskosvobodovského vandru k obhajobě pravicově-konzervativních hodnot. Důvodů k takovémuto návratu by se nepochybně našlo více. Tím hlavním bude nepochybně vztah k reformě veřejných financí. Ekonomika sice stála v pozadí politického programu KDU-ČSL, na druhé straně už dnes dala strana hlavu na špalek, pokud jde o postupné snižování deficitu veřejných rozpočtů. Pomalost vládních prací však reformu zpochybňuje, a tak lze těžko předpokládat, že by lidovci podpořili státní rozpočet na příští rok, pokud v něm bude zet srovnatelně stejná díra jako letos. Stejně tak jsou významné signály, které se okolo stabilizace financí objevují. Byla to právě KDU-ČSL, která v Tošovského vládě prosadila zrušení dědické daně. To je ostatně v souladu s lidoveckou politikou, preferující rodinu. Snaha ministra financí opět daň zavést je tak fackou menšímu, doposud zcela loajálnímu partnerovi, nemající ani opodstatnění v programovém prohlášení vlády. A ještě něco - v mnohém lidovci nepochybně zůstává pocit hořkosti u vědomí toho, jaké pozice zaujímala KDU-ČSL ve vládách Klausových, a jaký prostor jí vykolíkoval Špidla. Mají-li tedy být lidovci lakmusovým papírkem soudržnosti jakékoli koalice, pak začíná být osud té současné skutečně vážný.
