Když se před čtyřiceti lety v New Yorku ufetoval jedenadvacetiletý baskytarista skupiny Sex Pistols Sid Vicious, oznámili hudební kritici světu, že punk je mrtvý. Mýlili se. Ti z pankáčů, kteří na rozdíl od Viciouse přežili první divoká léta, odehráli ještě mnoho koncertů, které se zvlášť v poslední době pomalu mění na setkání dříve narozených, byť s poněkud nestandardním zjevem.
Tato generace punkových veteránů první vlny bohužel také pomalu odchází, i když to už není následkem konzumace alkoholu, drog a nezřízeného životního stylu, ale prostě věkem a s tím spojenými zdravotními problémy. Patří k nim i Pete Shelley (17. dubna 1955 - 6. prosince 2018), vlastním jménem Peter Campbell McNeish.
Zpěvák, kytarista a zakladatel skupiny Buzzcocks pomáhal v druhé polovině sedmdesátých let po boku The Clash nebo Sex Pistols definovat žánr. Právě návštěva londýnského koncertu „Pistolí“ v roce 1976 byla pro Shelleyho a jeho studentského kolegu z Technického institutu Univerzity v Boltonu Howarda Devota impulzem pro založení vlastní kapely.
Snili, že si se svými vzory zahrají na jednom pódiu, což se jim podařilo už po necelém půlroce. Do konce roku stihli vydat i první EP a udělat z domovského Manchesteru po Londýnu druhé punkové centrum Velké Británie.
Devoto záhy skupinu opustil a Shelley se ujal mikrofonu. Jeho vysoký uječený
hlas se vymykal obvyklému drsnému řevu punkových zpěváků, zároveň však pomohl najít Buzzcocks vlastní originální styl. Ten byl výrazně klidnější a popovější,
než bylo obvyklé u britských punkových kapel první vlny, o následovnících osmdesátých let ani nemluvě. Inspirací tak byli třeba pro kultovní Joy Division, která ve svých začátcích dělala Buzzcocks předskokany.
Ani texty Buzzcocks nebyly tolik provokativní.
Výjimkou byly narážky na Shelleyho bisexualitu, která inspirovala jeden z jeho nejúspěšnějších songů Homosapie z roku 1981. Ten už Shelley složil v rámci sólové kariéry, skupina Buzzcocks se totiž ve stejném roce rozpadla.
Ještě před koncem desetiletí se však dala zase dohromady, muzikanti objeli mnoho turné a vydali několik desek. Na jednu z nich, Flat-Pack Philosophy z roku 2006, se Shelley při pražském koncertu autorovi tohoto textu osobně podepsal.
V posledních letech zatoužil stárnoucí pankáč po trochu klidnějším životě a odstupu. Z hektické Anglie se proto se svou druhou ženou Gretou přesunul do klidnějšího estonského Tallinnu, kde podle svých slov odpočíval, jedl ryby a učil se estonsky, aby mohl v tamní televizi sledovat seriál Simpsonovi. V Tallinnu také počátkem prosince zemřel na infarkt. •
Shelleyho vysoký uječený hlas se vymykal obvyklému drsnému řevu punkových zpěváků, zároveň však pomohl najít Buzzcocks vlastní originální styl.
O autorovi| Jan Brož, broz@mf.cz
