Kartel obou velkých strany by byl pro pravicové i levicové voliče zradou
Prezident místo aby se do jednání politických stran jaksepatří vložil, minulé pondělí zařadil zpátečku. „ČSSD a její předseda Jiří Paroubek svým pátečním, téměř bleskovým večerním rozhodnutím vyloučili jakoukoli možnost dohody a zmařili i tento poslední pokus… Dohodě parlamentní většiny jsem vždy dával přednost, ale v této chvíli není možné dále ztrácet čas marnou snahou o nadřazení zájmů celku zájmům dílčím… Proto… rezignuji na úsilí hledat dohodu tam, kde se o ni nestojí… V zájmu minimalizace problémů spojených se změnou vlády jsem připraven neprodleně jmenovat předsedou nové vlády… Mirka Topolánka,“ prohlásil Václav Klaus.
Předseda ODS nebyl nadšen. „Sestavit stejnou vládu je velmi nepravděpodobné, dokonce si myslím, že šanci by měla vláda, kterou by vedl někdo méně stranický než Mirek Topolánek. Pokusím se pana prezidenta ptát, jestli taková možnost existuje,“ svěřil se bezprostředně po prezidentově rozhodnutí, o němž nebyl z Hradu předem informován. Jestliže prezident a čestný předseda ODS Klaus postavil předsedu ODS Topolánka před hotovou věc, jiná možnost než pověření přijmout, anebo je odmítnout neexistovala. Odmítnutím by se Topolánek znemožnil v ODS, a tak byl opět jmenován předsedou vlády. Podle ústavy si může dát na čas, leč už 18. listopadu bude muset stranickému kongresu sdělit, jakým směrem se vydal a má-li výsledky.
Směr mu vlastně vytyčil prezident, když při Topolánkově jmenování prohlásil: „Věřím, že se z prvního neúspěšného pokusu o získání důvěry ve sněmovně poučili všichni, i pan premiér, a že politici v této fázi, po více než pěti měsících od voleb, dají přednost celku, tedy zájmům České republiky, před všemi dalšími zájmy, které sice respektuji, ale které nesmí dominovat.“ Rozumíme: nad všechny improvizace by byla dohoda parlamentní většiny, která ale předpokládá, že - jak též prezident před časem děl - všechny strany na svých stanoviskách něco přidají a něco uberou.
Obojí už den před Topolánkovým jmenováním učinila ODS. Prohlášením výkonné rady potvrdila, že „ODS byla v zájmu nalezení dohody připravena slevit ze svých programových a personálních ambicí“ a jsouc si vědoma „odpovědnosti vítěze voleb, která se týká celého volebního období“, zdůraznila, že pokládá druhý pokus o sestavení vlády „za zcela novou politickou situaci“, jež „poskytuje příležitost využít i nové varianty“. Citované formulace jsou dostatečně mlhavé, aby je bylo možné patřičně dovyložit až později, leč troufněme si na to hned. Celé volební období obnáší čtyři roky, a chce-li být ODS za vývoj v zemi tak dlouho zodpovědná, musí sestavit stabilní vládu parlamentní většiny. Takovou stabilní většinu dá dohromady jen součet mandátů ODS a ČSSD. Ať už by jeho výsledkem byla velká koalice, menšinová vláda ODS tolerovaná socialisty či něco mezi tím, výrazné programové a personální kompromisy by byly nezbytností.
Velkou koalici však odmítá ODS a osobně by v ní nechtěl figurovat ani Jiří Paroubek, z něhož se stal málem beránek. Je ochoten kandidovat do čela sněmovny a vzdát se tím třetího pokusu o sestavení vlády, který teď vydává za záložní variantu. „Potřebujeme v krátké době, během jednoho týdne, dohodnout stabilní vládu. Jsem připraven na takové ústupky, abychom to umožnili,“ říká k tomu s dovětkem, že nepřipadá v úvahu nová „opoziční smlouva“ s ODS o „vyžírání státu“, ale veřejná a průzrační dohoda o vládě s ODS. Topolánkovo vedení ale považuje Paroubka za málo důvěryhodného. Odmítá jednat s ČSSD exkluzivně a podle Topolánka by Paroubkovu vstřícnost akceptovalo jen jako součást „širšího komplexního řešení, nějaké dohody demokratických stran“.
Rozhodujícími hráči však jsou a budou ODS a ČSSD. „Prvně musí jednat pan předseda Topolánek se sociálními demokraty. Až se dohodnou podmínky tolerance či spolupráce mezi ODS a ČSSD, tak na to budou navazovat jednání mezi ODS a KDU-ČSL,“ míní šéf lidovců Jan Kasal, podle něhož se jeho strana chce na vládě podílet svou přímou účastí. Přizváni k jednáním budou samozřejmě i Bursíkovi zelení. Širší dohoda demokratických stran a la Topolánek bude ale stěží duhovou koalicí. Proč? Inu, i kdyby ji ČSSD vzala na milost, lidovci a zelení by asi oběma velkým stranám nechtěli dělat paraván. Širší dohoda politických stran také asi nebude mít podobu trojkoalice, byť třeba místopředseda ODS Pavel Bém „oprášení“ tohoto „nepochybně programově, věcně kvalitního“ projektu doporučuje, a dokonce mu věstí čtyřletou budoucnost. Trojkoaliční vláda by prý mohla získat důvěru přispěním oněch poslanců ČSSD, kteří také „mají ambici naplnit čtyřleté funkční politické období“. Lidovce a zelené si Topolánek rád zachová pro budoucnost jako případné koaliční partnery, to ano. Leč jít jen s nimi do vlády by byl velký risk. Buď by stála na přeběhlících, což si nepřeje prezident, anebo by nedostala důvěru a na řadě by pak už byl neodvolatelně Jiří Paroubek. Vyloučit tu možnost znamená pro ODS preventivně se s ČSSD dohodnout na dělbě moci.
Kdyby obě velké strany uzavřely kartel, z hlediska striktně pravicových voličů by se ODS stala zrádcem stejně jako ČSSD pro „festovní“ voliče levicové. Napravo by na tom v příštích volbách mohli vydělat lidovci a zelení a nalevo komunisté. Vydělat by ale nemuseli, protože smlouva mezi ODS a ČSSD by sice mohla být - jak ujišťuje Paroubek - průhledná a průzračná, avšak podhoubí klientelismu by vydatně zavlažila, takže nejhlasitějším reptalům by bylo čím zalepit ústa. A kdyby bylo nejhůř, i volební zákon by se dal upravit tak, aby lidovci, zelení a další „prcci“ už příště nemohli „stabilní politické prostředí“ narušovat. V demokraticky kultivovaném Rakousku se ze souručenství socialistů a lidovců vyloupl jistý Jörg Haider. Kdo by jím asi byl v našich drsnějších poměrech? Zajímá to vůbec klopotné likvidátory jednoho červnového volebního výsledku?
Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu
