Letošní filmové Oscary ovládly dva filmy, jejichž hlavní postavy se pohybují na úplném okraji společnosti a v dějovém klimaxu zavraždí své úhlavní nepřátele. Akt vraždy je odplata za veškerá příkoří, křivdy a bezpráví nahromaděné během života, z nichž postavy nemohly ven.
Řeč je o korejském filmu Parazit a americkém Jokerovi. Oba snímky upozorňují na to, že existuje velká skupina lidí žijících na okraji společnosti bez reálné šance na změnu. Není to přirozeně jen fenomén Spojených států amerických či Jižní Koreje. V Česku žijí „na hraně“ statisíce lidí, kteří se potýkají s dluhy a možnost oddlužení je pro ně nedostupná.
Jejich nespokojenost vede k radikalismu, snaze po rychlém řešení, k volbě populistických politiků a ztrátě důvěry ve společné soužití. Stav nejnižších společenských vrstev je přitom indikátorem stavu celé společnosti.
Malé velké nerovnosti
Ze statistik příjmů by se mohlo zdát, že Česko patří mezi státy s nejnižší mírou nerovnosti. Podle různých databází včetně Eurostatu jsou v tuzemsku rozdíly mezi těmi, kteří vydělávají nejméně, a těmi, kteří vydělávají nejvíce, nejnižší v Evropské unii.
Kdo však občas zabloudí do Ústeckého kraje či na Karlovarsko nebo třeba jen sledoval stylizovaný portrét Mostu ve stejnojmenném seriálu, může zapochybovat, jestli je Česko skutečně tak rovnostářské.
Statistiky v tomto případě nejsou nejlepším vodítkem. „Pokud by existovala soutěž o nejnesmyslnější a nejvíc zatemňující ukazatel v ekonomice a sociologii, relativní příjmová chudoba by ji nejspíš opanovala se suverenitou oštěpaře Jana Železného“ píše sociolog Daniel Prokop ve své nové knize Slepé skvrny, kde se pokouší popsat problémy současné české společnosti. Statistika kromě jiného říká, že chudých je v Česku jen asi devět procent, tedy nejméně v Evropě - třebaže ve zbylých státech je to průměrně sedmnáct procent. Ajta krajta!
Jak uvádí Prokop, hlavní potíž tkví v nesmyslnosti mezinárodního srovnávání.
V roce 2012 tentýž Eurostat spočítal příjmovou chudobu z mediánového příjmu na úrovni celé Evropské unie a po zohlednění parity kupní síly dospěl k závěru, že příjmově chudých Evropanů bylo 24 procent, v Česku ale 30 procent. Ze starších členů Evropské unie za námi skončilo Řecko a Portugalsko a po Slovinsku jsme na tom byli nejlépe z nových států Unie. To už vypadá mnohem pravděpodobněji. Jsme - podobně jako jiné evropské i neevropské země - zmítáni poměrně velkými nerovnostmi.
I přes ošidnost statistik však v Česku největším problémem není příjmová nerovnost - tedy rozdíl mezi nejvyššími a nejnižšími příjmy -, ale nerovnost majetková.
Hlavní majetek většiny Čechů představují rezidenční nemovitosti, nikoli finanční prostředky, které jim leží na běžných účtech či jsou zainvestovány v podílových fondech. Masivní růst hodnoty nemovitostí přitom přispěl k tomu, že se majetkové nůžky mezi těmi, kdo vlastní jednu, dvě, tři a více nemovitostí, a těmi, kdo nevlastní žádnou, rozevřely mnohem víc.
V posledních několika letech raketově vystřelily ceny především ve větších aglomeracích. Byt, který stál před deseti lety v centru Prahy tři miliony, má dnes často dvojnásobnou hodnotu. A lidé, kteří ho vlastní - třebaže z této ceny nijak bezprostředně neprofitují -, jsou dvojnásobně bohatší. Nemovitosti v nejchudších krajích, jejichž hodnota se třeba také zdvojnásobila, v absolutním vyjádření nezdražily o tolik. Rozdíl mezi tím, kdo vlastní (zdědil, koupil v privatizaci) byt v hlavním městě, a tím, kdo ho vlastní v Ústí nad Labem, tak znatelně narostl.
Mánie a panika
Proč však vystřelily ceny nemovitostí tak vysoko? Určitě je to dáno konjunkturou posledních let a nebývalým zvyšováním mezd, k němuž firmy donutil nedostatek lidí na trhu práce. Díky převládající optimistické náladě si jinak konzervativní Češi začali masivně kupovat nemovitosti k bydlení. Ten, kdo žádnou neměl, získal střechu nad hlavou. Ten, kdo ji měl, zainvestoval do druhé, protože „cena přece klesat nebude“. Spirálu podpořily i nesmírně levné úvěry, u nichž se úroky od roku 2014 drží pod třemi procenty, a klesly dokonce pod dvě procenta ročně.
Jedná se o investiční mánii, která na trhu vytváří cenovou bublinu (ostatně i Česká národní banka připouští, že ceny nemovitostí jsou o pětinu nadhodnocené).
Podle klasika žánru, amerického ekonoma Charlese Kindlebergera, autora dějin finančních krizí za poslední čtyři století (Manias, Panics and Crashes, 1978), je prvním předpokladem počínající mánie měnová expanze. K ní v minulých letech docházelo prostřednictvím bankovních úvěrů. Nicméně ještě nejsme v další fázi, kterou musí odstartovat nějaký spouštěč - ten je vždy neznámý a může jím být téměř cokoli. Lidé si většinou uvědomí, že co si kupovali, nemá hodnotu, kterou předmětu připisovali: ať už jsou to tulipánové cibule v sedmnáctém století v Holandsku, nekonečný příliv příjmů z francouzského území Mississippi ve stejnojmenné bublině v 18. století, či rizikové hypoteční deriváty, které stály u počátku velké recese z let 2007/2008. Nicméně ve stadiu paniky a následného strmého propadu ještě nejsme a dodejme, že se do něho vůbec nemusíme dostat - záleží, zda se dostaví spouštěč.
Zajímavou interpretaci současných vysokých cen nemovitostí nabízí sociolog a ekonom Martin Lux, který s kolegou Petrem Sunegou majetkové nerovnosti v Česku zkoumá. Současná generace čtyřicátníků, tzv. Husákových dětí, dospěla do věku, kdy slušně vydělává, je zabezpečená a ohlíží se, kam investovat -a z nedostatku jiných nápadů masivně investuje do cihel. „Myslím, že příběh je skutečně takový, že tito investoři vytáhli ceny tak vysoko, jak jsou. Tím pádem lidé, kteří normálně přecházeli z nájmu do vlastního, nemůžou, protože najednou je pro ně vlastní bydlení nedostupné. Zůstávají v nájmu, takže se ten proud, který normálně fungoval, zastavil. A do nájmu se tlačí přirozeně další příchozí do Prahy a nájmy pak také letí nahoru,“uvažuje Lux.
Najednou není místo pro všechny.
U pomyslného stolu je jen omezený počet židlí a také hojnost k hodování na slavnosti je omezena, jak argumentoval anglický filozof a ekonom Robert Malthus.
Kvůli růstu cen nemovitostí se společnost dostává do bludného kruhu.
Dělicí čáru mezi vlastníky nemovitostí a těmi, kdo na vlastnictví teprve aspirují (či těmi, kdo musí platit vysoké splátky hypotečního úvěru dvacet a více let, aby nemovitost získali), mírní mezigenerační výpomoc. Z výzkumů sociologů přitom vyplývá, že v Česku existuje velmi silná výpomoc mezi generacemi, která jde napříč příjmovými skupinami. I lidé, kteří nejsou příjmově nejsilnější, dávají dalším generacím finanční výpomoc nebo přímo byty.
Platí přitom zajímavá rovnice, že u toho, kdo nemovitost vlastní, je velmi pravděpodobné, že ji neprodá, ale naopak pošle dál. A kdo dostal od rodičů víc, dává víc svým dětem, a naopak kdo dostal méně, dává méně. „Vzniká tak začarovaný kruh. Historický řetězec výpomoci uvnitř rodiny a nemožnost některých rodin do něj naskočit pak může vést k tomu, že vznikne skupina domácností do značné míry předurčených k tomu, že jejich potomci a potomci jejich potomků budou mít nízkou šanci stát se v budoucnu vlastníkem svého bydlení. Čím je člověk chudší, tím větší je šance, že se své nemovitosti v budoucnu zbaví a jeho potomci z ní nebudou čerpat výhody,“ myslí si Petr Sunega.
Český Joker
Nůžky mezi chudými a bohatými se budou rozevírat i kvůli rychlému stárnutí populace, kdy poroste počet lidí, kteří budou nuceni ve stáří svůj dům či byt prodat, aby si zajistili rozumnou životní úroveň. Bohatší majitelé nemovitostí k tomu zpravidla mít důvod nebudou. To má další důsledky v tom, že tito „chudší“ nebudou moci - na rozdíl od předchozích generací - pomoct svým potomkům, a tak stále většina lidí bude odkázána jen na vlastní zdroje. Jinými slovy, buď pojedou „na krev“ a velkou část svého příjmu obětují na hypoteční splátky, které budou platit čtyřicet let (a stejně kvůli tomu budou mít velmi nízký příjem), nebo na vlastní bydlení prostě nikdy nedosáhnou.
Mezigenerační reciprocita je přitom ve střední a východní Evropě úplně jiná než ve většině západních zemí, kde je rozdíl spíše mezi severem a jihem. V Itálii rodiče vypomáhají dětem hlavně tím, že bydlí ve společném domě, ale očekávají, že se děti o ně ve stáří postarají. V severských zemích jako Dánsko či Švédsko rodiče svým potomkům téměř nepomáhají a nechávají bydlení na dětech. Ale ve stáří od nich zase nic neočekávají. Ve střední Evropě probíhají zmíněné mezigenerační transfery, kdy se peníze a majetek přesouvají o generaci dál. Bez těchto transferů by majetkové nerovnosti v české společnosti rostly mnohem masivněji.
Pokud se budou nůžky dál rozevírat, vyroste v Česku v příštích letech mnohem více „jokerů“ a „parazitů“, které jsme viděli v oscarových filmech. Lidé žijící na okraji společnosti, bydlící na ubytovnách či v drahém pronájmu, bez majetku a s mizivými příjmy přitom nebudou vůči většinové společnosti naladěni pozitivně.
Jednoho dne vybuchnou a důsledky tohoto výbuchu budou větší než náklady na stavbu sociálních bytů či poradenství ve finanční nouzi. #
Hlavní majetek většiny Čechů představují rezidenční nemovitosti, nikoli finanční prostředky, které jim leží na běžných účtech či jsou zainvestovány v podílových fondech. Nůžky mezi chudými a bohatými se budou rozevírat i kvůli rychlému stárnutí populace, kdy poroste počet lidí, kteří budou nuceni ve stáří svůj dům či byt prodat, aby si zajistili rozumnou životní úroveň.
O autorovi| Jiří Zatloukal, zatloukal@mf.cz