„Co tě nezabije, to tě posílí, aspoň na chvíli, boj se nic…“ Báseň Friedricha Nietzscheho, kterou svého času velmi svůdným sugestivním způsobem zpívala Monika Načeva, je asi nejlepším shrnutím koronakrize, která v Česku a v celé Evropě pomalu končí. Anebo skutečná krize právě teď začíná?
Zpochybňující otázka je namístě. Není totiž jasné, zda českou společnost otřes nové nemoci posílil, nebo naopak vnitřně oslabil a zda se kvůli tomu, co jsme prožili, nemáme bát více než předtím.
Koneckonců filozof, jakým byl Nietzsche, se snažil do svých básní a aforismů vtělit ideální životní zkušenost, aby podpořil síly života proti silám úpadku a jistého ochabnutí a životního chřadnutí moderních společností pod vlivem falešné morálky. Jenže ideál má k realitě často velmi daleko. Nemůže to být naopak tak, a Nietzsche jistě tuto spekulaci problematizující jeho úsudek promine, že pohled na sebe - na své chování, reakce, ustrojení - během nějaké krize může člověka k smrti vyděsit, protože takový otevřený pohled na jeho zrcadlový obraz zcela nemilosrdně odhaluje všechny slabosti, dokonce i ty, o kterých jsme nevěděli a které bychom si nikdy nepřipouštěli? A nemůže totéž platit i o celých společnostech?
Společenství není společnost
Na druhé straně čeho by se Češi měli děsit či obávat, když v boji s novým virem tak výjimečně dobře obstáli, dokonce skoro nejlépe na světě, jak velmi sebevědomě tvrdí ještě sebevědomější český premiér?
Všichni tu historii už přece dobře známe i díky opakování předsedy vlády: po počátečních rozpacích a menších či větších chybách, pro některé lidi bohužel osudových, čeští občané a jejich lídři všechno zvládli a bezpečně dnes otevírají výrobu, kina, divadla, restaurace.
Proč se tedy znovu dívat do zrcadla krize, když přece všichni vědí, že jsme v tom odrazu opravdu skoro nejkrásnější? A přece to zkusme, a třeba i s oním nostalgicko-autoritativním odvoláním se na Načevin zpěv Nietzschových slov o věcech, které možná bolí, ale když pevně stojíme, nezabijí a posílí. Tak jako prostý a kritický pohled do zrcadla.
V celku lze po koronakrizi velmi dobře vidět, že česká společnost funguje skvěle jako společenství, ale vážně zadrhává jako společnost. Dnes již klasické sociologické dělení na Gemeinschaft (společenství) a Gesellschaft (společnost) zavedl Němec Ferdinand Tonnies na konci osmdesátých let předminulého století (1887). V práci nazvané právě Gemeinschaft und Gesellschaft si všímá dvojí vrstvy společností; tu první, tedy společenství či pospolitost, vytvářejí úzké osobní vazby, silný vztah k druhým, etnicky, místně i příbuzensky blízkým; tu druhou, společnost v technicko-organizačním či institucionálním smyslu, tvoří vazby transverzální, spojující zájmové a funkční skupiny, včetně vůdčí politické vrstvy. Společenství či pospolitost má blíže k etnicko-kmenovému budování vazeb, společnost v užším smyslu naopak funguje na základě moderního odosobnění, které umožňuje byrokratické fungování ve smyslu dobře seřízeného stroje či programu, kde nerozhoduje citová blízkost, nýbrž funkčnost a pozice či role v celku.
Obě vrstvy samozřejmě ve společnosti existují vždy zároveň a doplňují se, společnosti se dynamicky vyvíjejí a někdy jsou více pospolitostí než technicky chápanou organizací zájmu a funkcí. V zrcadle koronakrize se ta česká jevila více pospolitostí, a to zdaleka nejen proto, že si lidé masově šili roušky, které nedostali od státu, reprezentujícího v tu chvíli společnost ve smyslu Gesellschaft. Byla to i nezištná pomoc okolí a jiné komunitní aktivity, smysl pro udržení důležité společně sdílené energie, očišťující radost ze sdílené energie, prožitek společného MY.
Raději teplo než svobodu
Společnost jako organizačně-byrokratický systém se naopak zadrhával. Tak dlouho se v Česku nereformovaly instituce a systémy, až se v době korony ukázalo, že fungují špatně, protože jsou pomalé a velmi zdlouhavě přijímají zadání a podobně zdlouhavě je převádějí dál (což mimo jiné v rozhovoru pro Euro 20/2020 otevřeně potvrdil ministr kultury Lubomír Zaorálek). Když téměř přesně před deseti lety odcházel z funkce úřednický premiér Jan Fischer, dostal v jednom rozhovoru otázku, co považuje pro své nástupce za nejdůležitější úkol. Řekl tehdy, že je to zcela jistě reforma státní správy, protože pokud se dost rychle něco podstatného ve spravování země nezmění k lepšímu, bude to pro celou společnost katastrofa. Koronakrize naznačila, jak by taková katastrofa mohla vypadat. Naštěstí díry v systému a jeho dysfunkčnost provizorně zalepila nadšená česká pospolitost. Z provizoria a nadšení se však nedá žít věčně.
Česko se z pohledu Tonniesova dělení, které později rozvinul i sociolog Max Weber, skoro blíží až obrazu rodinné kmenové společnosti, která věří svým mýtům o vlastní výjimečnosti a v případě ohrožení se rychle stáhne do sebe a zapomene na ostatní. Politická svoboda není v tomto světě to nejpodstatnější hledisko spolubytí, podstatnější je teplo u rodinného krbu či táboráku. Koronakrize a politická reakce na ni se v Česku v řadě ohledů (nikoli čistě obsahově, ale spíše funkčně) podobá vítězství hokejistů na olympiádě v Naganu.
Nezvítězili jsme tehdy díky tomu, že by skvěle fungoval systém hokejové výchovy, dokonce ani předváděná hra až do vyřazovací fáze nestála za moc, ba ani v semifinále ne. Zvítězilo ale enormní nasazení a týmovost v těch nejtěžších chvílích.
Vítězství to bylo slavné a veliké, jenže velmi rychle se ukázalo, že systém hokeje se spíše rozpadá, než že by kvetl, je podvyživený a neživotný. Z pohledu společnosti a její potřebné modernizace pro 21. století, abychom dovedli tuto paralelu k obecnosti, to bylo vlastně Pyrrhovo vítězství; z pohledu kmenové pospolitosti magický čarodějný tanec, který nabil národní sebevědomí na spoustu let dopředu.
A tak i dnes, po slavném „naganském vítězství“ v nevypsaném, nicméně tak intenzivně prožívaném olympijském souboji o zlatou palmu v bitvě s koronavirem, si připadáme silní a neporazitelní. A to navzdory tomu, že systém státní správy vážně zaskřípal, že mezi vládou a územně samosprávnými celky často fungovala žárlivá politická rivalita spíše než spolupráce, protože všechnu moc chtěla do svých rukou vládní garnitura. Přestože její chyby a podcenění situace stály některé lidi život a živobytí.
Vystačíme si
A tak v pocitu výjimečné kmenové společnosti, která tím, že přece jen - ať jsme si, co jsme si - umí držet pohromadě, získáváme falešné sebevědomí, jež říká, že napříště a znovu a zase zvládneme všechno sami, i kdyby šlo o hrozby celosvětového charakteru, jakým koronavirus a jeho případné návraty v podobě mutací nebo jiné verze virové hrozby rozhodně jsou.
Posíleni svým nadhodnocovaným, ale kmenově sdíleným vítězstvím nad koronavirem si tak znovu sníme svůj rétorický sen o suverénní silné evropské zemi.
Realita je tomuto snu na hony vzdálená.
Právě koronakrize přece zcela jasně ukázala, jak strašlivě závislí jsme například na dodávkách zdravotnického materiálu, a to jen proto, že stát jakožto reprezentant oné technické, organizační části společnosti tuto věc tragicky podcenil. Ba co víc, ještě v době, kdy se toto podcenění naplno provalilo, nepracoval ve prospěch české nezávislosti, nýbrž v zájmu udržení této závislosti (na Číně, ale je asi jedno, kdo by to byl), a to čistě z důvodu obchodních zájmů lidí z vlivového okolí prezidenta republiky. Vláda, která tak často vzývá kmenového ducha svého lidu, brzdila české firmy, které pružně a aktivně nabízely suverenitu v oblasti zdravotních pomůcek, a to rychle, ve vyšší kvalitě a mnohem levněji.
Podobně směšně působí české pokoronavirové sebevědomí ekonomické.
Každý, kdo jen zavadil o ekonomii, ví, že tak otevřená ekonomika, jako je ta česká, je životně závislá na hospodářském vývoji světa a že se prakticky neobejde bez německého motoru Evropské unie, který teď bude chvíli drhnout. Přesto se dnešní vrcholní zástupci a tvůrci oné vrstvy Gesellschaft tváří, jako bychom ve vteřině dokázali přepnout na jiný modus a začít vyrábět a vyvážet v úplně jiném ekonomickém rámci. Je to o to směšnější, že i předseda vlády často používá obraz naší ekonomické závislosti jako beranidlo na své voliče, které by tím rád přivedl do volebních místností. Celá česká pospolitost už dávno otevřeně vtipkuje, že jsme de facto sedmnáctá spolková země Německa. A její velká část by si z resentimentálního antiněmectví velmi nepřála, aby tomu tak bylo, byť jen symbolicky.
Jenže až příliš mnoho lidí také ví, že změnit tuto návaznost na nejsilnější ekonomiku Evropy nebude jednoduché, a je vůbec otázka, zda je to z hlediska českých zájmů vůbec výhodné. Těžko tu frajersky slibovat něco, co je v systému víceméně volného trhu prakticky skoro neproveditelné, a co je ke všemu ještě ekonomicky, politicky a pragmaticky velmi pochybné, ba nevýhodné.
Feudální populismus
Aby lídři společnosti vyšli vstříc svému lidu, žádají soběstačnost i tam, kde ji nikdy nebudeme mít, protože české výrobní kapacity nikdy neuspokojí jen domácí poptávku, ať už jde o výrobu automobilů, nebo energie, a z domácích zdrojů by tedy sešly na úbytě. Závislost na Německu ale není totéž co ztráta suverenity, Německo je tu spíše reprezentantem či symbolem společného evropského trhu, z něhož Česko celá desetiletí fakticky žije. Zbavovat se zdroje živobytí, kterým jsou tu ti ostatní, jenom proto, abych si dokázal, že to pro svou skvělost dokážu sám, je nesmyslné furiantství. Naštěstí, jak bylo řečeno, je to - zatím - jen politická rétorika.
Politika, jak opět naplno odhalila koronakrize, je v České republice nedospělá hra, nikoli specifické jemné umění pro 21. století. Bojuje totiž o ovládnutí kmenové společnosti ryze kmenovými prostředky, místo aby podporovala svobodné sebevědomí občanského typu. Tento typ feudálního populismu, který sice pracuje prostřednictvím sbírání nálad na sociálních sítích, je ale mířen k domácí půdě a duchu pospolitosti, kterému se v Česku nejčastěji říká „zdravý selský (!) rozum“, má jistě velmi racionální důvod: přivazuje voliče k tomu, kdo zdánlivě štědře rozdává a stará se. Kdo pase své stádo a sype mu drobty, jež jsou s takovou vděčností přijímány jako mana nebeská. Kmen má raději svého malého zemana, jeho pohůnky a pacholky, než aby se osamostatnil a zařídil řádnou samosprávu obce.
Pohled do zrcadla zvaného koronakrize pro českou společnost není příjemný, je to ale jediná cesta k tomu, jak něco životně důležitého změnit. Jinak, jak předpovídali premiér Fischer a mnozí další, čeká společnost krach. Co na tom, že se pospolitost se „svým králem“ bude veselit dál. 0
Získáváme falešné sebevědomí, které říká, ze napříště a znovu a zase zvládneme . A všechno sami, i kdyby šlo o hrozby celosvětového charakteru.
O autorovi| Petr Fischer, fischer@mf.cz
