Právní úprava veřejných zakázek vždy byla vzhledem ke svému zásadnímu dopadu na činnost mnoha firem a institucí a regulaci nakládání se značnými finančními prostředky z veřejných rozpočtů předmětem intenzivního zájmu nejenom odborné veřejnosti. Nejinak tomu je i v současnosti, kdy se pozornost soustřeďuje jak na nedávnou, tak i na připravovanou novou právní úpravu.
To se nepovedlo.
Dnem vstupu České republiky do Evropské unie nabyl loni v květnu účinnosti i nový zákon o veřejných zakázkách. Změnil dosavadní systém i způsoby a postupy zadávání veřejných zakázek, rozšířila se působnost právní úpravy a přinesl i řadu dalších podstatných změn. Tato právní norma měla zajistit soulad české úpravy s požadavky Evropské unie. Bez jejího přijetí by Česká republika například nemohla čerpat prostředky z fondů unie, případně by se vystavila sankcím ze strany evropských institucí.
Jak se však již bohužel stalo zvykem při přejímání evropského práva, uvedený harmonizační cíl se podařilo splnit pouze zčásti. Zatímco totiž probíhaly práce na přípravě českého zákona, unie souběžně podstatně novelizovala evropské zadávací právo. Při přípravě našeho současného zákona tyto připravované evropské směrnice (které mezitím nabyly platnost) nebyly vzaty v úvahu a zákon tak vlastně byl „zastaralý“ už v okamžiku, kdy vstoupil v účinnost.
Veřejný zadavatel.
Kromě opominutí připravovaných směrnic však zákon nesplnil očekávání ani v dalších ohledech a jeho aplikace v praxi vyvolávala - a z části stále vyvolává - mnoho problémů. Paniku mezi (polo)státními a dalšími veřejnými společnostmi a podniky například vyvolala ustanovení o takzvaném veřejném zadavateli. Zatímco předchozí zákon celkem jasně stanovil, kdo je, a kdo není zadavatelem, současná právní úprava už tak jednoznačná není. Za zadavatele, tedy osobu podřízenou zákonu, prohlašuje každý subjekt, který je ovládán státem, krajem, obcí nebo jinou veřejnou institucí a který vykonává činnost ve veřejném zájmu. Pokud si odmyslíme neuvěřitelně vágní formulaci vymezení zadavatele (činností ve veřejném zájmu může být prakticky cokoli), je tu ještě jeden problém. Zákonodárce se totiž neobtěžoval do zákona zahrnout i ustanovení evropského práva o tom, že zadavatelem není podnik, který sice vykonává činnost ve veřejném zájmu (například svoz komunálního odpadu), ale jehož aktivity mají obchodní či průmyslovou povahu. Ke správnému výkladu a posouzení, zda se na konkrétní subjekt zákon vztahuje, či nikoli, je proto v praxi potřeba provést poměrně náročnou analýzu desítek rozhodnutí Evropského soudního dvora.
Seznam a šikana.
Novému zákonu se rovněž ani zčásti nepodařilo odstranit zásadní neduhy předchozí právní úpravy, a to především netransparentní postup při zadávaní zakázek. Je způsoben zejména subjektivním a často nepřezkoumatelným rozhodováním členů výběrových komisí při posuzování kritérií jako je například estetické hledisko, když komise nabídku zhodnotila konstatováním, že se jí prostě „nelíbí“. Nová právní úprava sice závazný postup hodnocení nabídky komisí stanoví, avšak způsobem vzbuzujícím spíše rozpaky, neboť pouze lakonicky říká, že komise je povinna seřadit nabídky od nejlepší po nejhorší.
Očekávání rozhodně nenaplnil ani nově vytvořený Seznam kvalifikovaných dodavatelů, který měl především vést k odstranění nadměrného zatěžování dodavatelů požadavky na neustálé předkládání celých sad dokumentů v rámci kvalifikace. Někteří zadavatelé existenci tohoto seznamu naprosto ignorují a po dodavatelích je vyžadováno duplicitní předložení dokumentů, které však již výpis ze seznamu dle zákona nahrazuje. Ani v případě, že je výpis ze seznamu zadavatelem plně akceptován, nepřináší dodavatelům výrazné ulehčení formálních požadavků na kvalifikaci do soutěže, neboť prokazuje pouze základní skutečnosti a zadavatelé často požadují u každé zakázky předložení neúměrného množství dalších dokumentů (například účetní závěrky, potvrzení auditora, vyjádření banky). Ty by se měly však vyžadovat pouze pro zakázky tomu odpovídajícího druhu i rozsahu. Výsledkem je šikana ze strany zadavatelů zvláště malých dodavatelů, neboť nesplnění některého z formálních požadavků je pro zadavatele vždy nejlepším způsobem vyloučení „nevhodného“ dodavatele.
Opět málo času.
Celkovou připravenost a ochotu tuzemských zadavatelů postupovat na základě nové právní úpravy si mohl ověřit každý pohledem na internetovou centrální adresu, na níž se veřejné zakázky povinně uveřejňují. Zatímco v posledních týdnech před účinností nové úpravy se počet zadávaných veřejných zakázek oproti běžnému stavu zmnohonásobil, po zavedení nového zákona spadl na několik týdnů téměř na nulu. Právo veřejných zakázek se stalo mnohem komplikovanějším a pro zadavatele je dnes v podstatě nutností používat služeb specialistů, například advokátů.
Ze všech těchto důvodů se projevila nutnost zákon zcela přepracovat, neboť původně zamýšlená dílčí novela se ukázala jako nedostatečná. Vláda proto v listopadu loňského roku uložila ministrovi pro místní rozvoj předložit do 30. dubna 2005 paragrafované znění návrhu nové zákonné úpravy veřejných zakázek. Novelizace by kromě odstranění chyb a nedostatků současného zákona měla zejména vzít ohled na nové evropské směrnice. Ty a na ně navazující věcný záměr nového zákona zavádí kromě řady zpřesnění (například ustanovení pro případ, kdy jeden subjekt je zároveň veřejným i odvětvovým zadavatelem, podrobnější úprava jednotlivých druhů zadávacích řízení i řízení před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže) i některé zajímavé novinky. Zavádí například takzvané společné nákupní subjekty (zajišťují nákupy pro více zadavatelů ve velkých objemech), vyjímá nemovitostní transakce z věcné působnosti zákona a zavádí takzvané koncesní řízení v návaznosti na připravovaný zákon o veřejně soukromých partnerstvích. Jednou z hlavních myšlenek evropské novelizace však je však e-procurement, neboli elektronizace zadávacího řízení. Jde například o umožnění elektronických aukcí, které už v praxi řada soukromých firem používá (například provozovatelé hypermarketů).
Jelikož Evropská unie požaduje, aby členské státy zajistily soulad svého národního zákonodárství s unijním do konce ledna 2006, měl by být nový zákon o veřejných zakázkách přijat s dostatečným předstihem před tímto termínem. Lhůta pro zavedení nové úpravy je skutečně šibeniční a lze jen doufat, že se opět neprojeví na kvalitě výsledného produktu. Do diskuse ohledně návrhu nového zákona by se proto měla v každém případě zapojit i odborná veřejnost.
