O kolaboraci a konfidentské činnosti se již nesluší hovořit
S úsměvem na rtech odmítl přední český manažer komentovat skutečnost, že jeho jméno figuruje na soupisu spolupracovníků Státní bezpečnosti: „A vy si myslíte, že to ještě někoho zajímá? Možná má pravdu. Zdá se, že se již nesluší lidem připomínat, že ten či onen úředník, podnikatel, ředitel byl funkcionářem strany či kdysi donášel na své spoluobčany. Někdejší kolaborace a konfidentská činnost již není tématem vhodným pro debatu současné české elity. Tak jako se na banketech nehovoří o pohlavních chorobách, velí bonton nerozpitvávat nahlas něčí předlistopadovou kariéru. Kdo tak učiní, vystavuje se riziku, že bude označen za antikomunistického extrémistu a ocitne se na okraji společnosti.
Většina manažerů, kterým byla položena otázka, zda se při přijímání nových řídících pracovníků nějak zajímají i o starší část jejich životopisů, nebyla příliš ochotna odpovídat. Žádala, aby jejich jména a názvy firem „raději nebyly zveřejňovány. I to je dokladem, že deset let po převratu jde stále o záležitost citlivou, ač se problematika navenek může jevit jako vyčpělá. Je naivní se domnívat, že vytěsňováním minulosti z vlastního vědomí a vědomí národa problém vyřešíme. Jako bumerang se bude se stejnou razancí vracet.
Tabuizované téma nečekaně oživila Evropská komise, když její komisař Günter Verheugen vyzval kandidátské země, aby „něco dělaly s prorůstáním starých a nových struktur. Ta samá komise, která ve svých posudcích opakovaně kritizovala Českou republiku za lustrační zákon. Mohli jsme slýchat, že jde o normu, která vychází z principu kolektivní viny, diskriminuje jednu skupinu občanů, připravuje je o zaměstnání, dobrou pověst, nedává jim dostatečné prostředky pro odvolání… Ve skutečnosti šlo o poměrně mírný prostředek, jak vytěsnit bývalé stranické funkcionáře, příslušníky a spolupracovníky tajné policie pouze z některých vyšších funkcí ve státní správě, v ozbrojených složkách, v ústavních institucích, ve veřejnoprávních médiích a státních podnicích. V podstatně širší soukromé sféře se mohli uplatnit podle libosti a navíc za podstatně větší peníz. A také se uplatnili.
Je pravda, že nynější kabinet Miloše Zemana rebolševizoval státní správu, a kdyby byl Verheugen konkrétní, právě v tomto směru by česká vláda mohla být oprávněně kritizována. Premiérovi poradci a další činovníci z Úřadu vlády jsou doslova reklamním billboardem návratu starých struktur. Řada těchto lidí má zcela určitě podstatně blíže k Moskvě než k Bruselu. Evropská komise má možná strach z toho, že přistupující země s sebou do unie zavlečou i sílu ruské mafie. Pokud si však Západoevropané uvědomují možné důsledky vlivu retrokomunistů a retroestébáků, měli by být loajální ke snaze těch, kteří usilují o očistu společnosti.
Skutečnost, že řada renomovaných západních firem si do svého čela vybrala lidi s minulostí agentů komunistické tajné policie, o podpoře těchto snah vůbec nesvědčí. Když jde o zakázky, obchodní kontakty a vyšší tržby, jde morálka, čest i ideologie stranou. Až bude chtít pan Verheugen na téma staré struktury opět promlouvat, může tak učinit mezi zástupci největších evropských zaměstnavatelů. Možná jej vyslyší. Pokud tak neučiní, jde z jeho strany jen o prázdná gesta a ve svém důsledku se sám stává kmotrem těchto struktur.
Když byl před lety zveřejněn neoficiální seznam spolupracovníků StB, prezident Václav Havel v polském deníku Gazeta Wyborcza prohlásil, že tento krok způsobil „nezměrný počet lidských tragédií . Děti prý páchaly sebevraždy skokem z oken, když se dozvěděly o minulosti otců. Dnes se ten samý prezident děsí mafiánského kapitalismu a svými nejnovějšími výroky se blíží k názorům lidí, které sám dříve kritizoval.
V Německu, které již před půlstoletím prošlo náročným procesem denacifikace, jsou státní orgány a zejména tamní Gauckův úřad ve zveřejňování obsahu policejních archivů podstatně odvážnější. Pokud je známo, žádné rodinné tragédie a hony na čarodějnice se tam nekonaly (stejně jako se nikdy žádné nekonaly u nás a Václav Havel to dobře ví). Němci budou pouze vědět o vlastní historii a svých spoluobčanech zase více než my, nebudou si muset tolik domýšlet a fabulovat.
Zákon o zpřístupnění a zveřejnění svazků předlistopadových bezpečnostních služeb by určitě této zemi neuškodil. Lidé by věděli, s kým mají tu čest, a informace by se již nemohly stávat předmětem vydírání. Je otázkou, zda politické a ekonomické špičky státu o zveřejnění stojí.
