Krtkův parfém, obojek s Krtečkem nebo Krtkovo sushi. Zdají se vám takové kombinace v použití světoznámé postavičky výtvarníka Zdeňka Milera obskurní? Právem. Nic z toho naštěstí neexistuje, což ovšem neznamená, že by nemohlo. Přesně takové kombinace připouští ochranná známka, kterou nechali loni právníci „českého Disneyho“ obnovit u Úřadu průmyslového vlastnictví. Dědicové Milerova odkazu však nechtějí bojovat o každou korunu, a tak je vidina Krtka jukajícího z kdejakého obalu v hypermarketu nereálná.
Na druhé straně být v jejich kůži, nelze si nevšimnout, že s komerčním uplatněním kresleného hmyzožravce a jeho kamarádů není něco v pořádku. Filcový Krtek loni na palubě raketoplánu Endeavour dobyl kosmický prostor, což vyvolalo mediální humbuk, komerčně si ale nijak nepolepšil. Pro dědice odkazu Zdeňka Milera to byla promarněná šance na slušný rentiérský život, který by sami mohli ovlivňovat. Třeba tím, že by chtěli postavení Krtka na zahraničních trzích posílit. Jenže to by část práv nesměla z Krátkého filmu odplout do tehdejšího západního Německa.
Obchod s hrdiny dětských kreslených příběhů je stejně ošidný jako jakýkoli byznys s „národním stříbrem“. Kdekdo se výtvory šikovných českých výtvarníků a animátorů ohání, když ale za jejich užití chtějí inkasovat majitelé autorských práv odpovídající licenční poplatky, hned jsou z nich v očích veřejnosti ziskuchtiví namyšlenci. Jako by hračka nebo postavička z Večerníčku na obalu kdejaké sladkosti byla stále tím laskavým příběhem, a ne obyčejným zbožím.
Na druhé straně duševní vlastnictví na rozdíl třeba od patentů zůstalo i za minulého režimu v rukou autorů, a tak je smutných příběhů podobných mstivému odprodeji licence na kontaktní čočky Otto Wichterleho naštěstí málo. Pokud si tedy autoři kopie smluv schovávali. Archiv Krátkého filmu je dnes k nedohledání, stejně jako československé reklamní agentury Merkur. Právě pro ni výtvarník Eduard Hofman stvořil Pana Vajíčka, který uváděl normalizační reklamy v Československé televizi. Kreslená postavička se paradoxně po roce 1989 ocitla v trezoru bez možnosti dalšího využití – nikdo totiž nevěděl, komu patří.
Jinak lze samozřejmě úspěšně pochybovat o tom, zda by to Pan Vajíčko dotáhl dál než do recesistických skečů. Při pohledu na pomyslnou soupisku dětských hrdinů, kteří dodnes dobře prodávají, si nelze nevšimnout, že je to rodinka, kde zcela chybí mladší generace. Kmotrovi Krtkovi je 55, díky svému vlivu a zahraničnímu renomé se sice stal šéfem klanu, ale nikoli nejstarším. To třeba Spejbl, který si o loňských Vánocích s chutí zahrál v reklamě, je opravdový kmet – ročník 1919. Věční kutilové Pat a Mat, mimochodem jedni z mála, kteří dokázali proniknout do světa počítačových her, jsou již v Kristových letech.
Elitní tým kreslených postaviček se tak trochu podobá mafiánské rodince, která mezi sebe nikoho nepustí a vzájemně se hlídá, aby nikdo na druhé nedonášel. Odpovídají tomu i jejich charaktery – ne náhodou jsou komerčně nejúspěšnější dětské postavičky upřímné, čestné a jednají kolektivně. Podobnou klanovou mentalitu má i celý trh s licencemi, které za úplatu nabízejí možnost přiživit se na výtvarném díle oblíbených autorů. Především nikdo neví, jaký je jeho skutečný objem. Odhady, na základě nichž se stanovují licenční poplatky, vůbec nemusejí odrážet realitu, což přiznávají i protřelí reklamní agenti. A už vůbec nikdo neprokázal, že by se třeba dětské čaje nebo sušenky neprodávaly stejně dobře i bez kreslených postaviček.
Za povšimnutí stojí i další mafiánský příměr – obchody s kreslenou elitou vynášejí, nikde je ale vlastně není vidět a nemluví se o nich. Na pultech obchodů večerníčkovské zboží nijak nevyčnívá a v reklamě se ohřeje sotva dvakrát do roka. Je možná dobře, že je český trh s kreslenými hrdiny tak nepružný a uzavřený. Ono dát si u stánku klobásu Maxipsa Fíka, odpoledne vzít děti do Krteklandu a po cestě domů míjet billboardy na výhodný bobkotéční úvěr, asi by se nám ty večerníčky pořádně znechutily. A to by byla škoda.
