Do bouřlivého roku 1989 vstoupila československá federace ve spořádaném stavu
Stát nebyl příliš zadlužen, inflace oficiálně neexistovala, národní důchod rostl tempem čtyři a půl procenta ročně. Ekonomové v kabinetu prognóz, z nichž šest se posléze stalo ministry, však už katastrofické důsledky poklidného úpadku předv ídali. Jen, když po listopadu dostali šanci, se rozcházeli v názoru, kam má ekonomické reforma zamířit.
O scénář transformace sváděla v roce 1990 bitvu tři centra reprezentovaná třemi jmény: Valtr Komárek, František Vlasák, Václav Klaus. Tehdejší místopředseda federální vlády a bývalý ředitel Prognostického ústavu Komárek zůstal brzy osamocen. Za Vlasákem se zformovala skupina osmašedesátníků (namátkou Grégr, Šulc, Turek, Šilhán, Zukal), za bývalým federálním ministrem financí Klausem zase liberálové (Tříska, Rudlovčák, Ježek, Dyba, Dlouhý, později i Kočárník).
Při určitém zjednodušení se dá říct, že osmašedesátníci, reprezentovaní Vlasákem, se přesunuli na úroveň české vlády. A zůstane po nich vzorová privatizace mladoboleslavské Škodovky. V případě, že by bývala prorazila jejich privatizační koncep ce, znamenalo by to podnik oddlužit, v případě potřeby restrukturalizovat a najít pro něj seriózního zahraničního partnera, jemuž budou poskytnuty všechny možné daňové výhody. Kdyby se postupovalo touto metodou, tak by možná byla dnes vzorně pr ivatizována také Škodovka v Plzni a pár dalších firem, ale spoustu ostatních by měl stát stále ještě na krku a patrně ve stejném či ještě horším stavu, než v jakém dnes jsou třeba Vítkovice či Zetor.
V září 1990 ve federálním parlamentu ovšem po dlouhém boji zvítězil scénář federalistů. V knize Tak pravil Václav Klaus její protagonista vzpomíná, jak musel v nekonečné debatě tisíckrát replikovat, než byla ekonomická reforma v jedenáct hodin večer přijata. „Jakkoliv jsme vyhráli, sklesle jsem šel k autu a shodou okolností přicházel ke svému autu bývalý ministerský předseda Adamec. Pozdravil jsem ho a on, řekl bych tak trošku otcovsky, mně poklepal po rameni a říkal: Nic si z toho nedělejte, voni to snad jednou pochopí.
Z toho, jak nyní občas verbálně vystupuje sociálnědemokratická strana, lze spíš soudit, že nepochopili stále. Pro praktické účinkování naštěstí mají mnohem menší prostor. Mantinely jsou dány tím, jak daleko postoupila transformace načrtnutá liberály.
Rok 1990 byl ovšem i zlomem politickým, diferenciace na pravici a levici nabírala na tempu. Po zvolení Václava Klause předsedou Občanského fóra bylo naprosto zřejmé, že tato formace už dlouho nevydrží. Prezident Václav Havel se svou nepolitick ou politikou utrpěl první vážnou porážku.
Následující desetiletí už bylo předznamenáno. Stranickou a nestranickou politikou a hlavně pěti zásadami ekonomické reformy - restriktivní měnovou politikou, liberalizací cen a zahraničního obchodu, zavedením vnitřní směnitelnosti koruny, malou a velkou privatizací, restitucemi a daňovou reformou. Na pozadí střetů o politickou a ekonomickou orientaci státu spěla k zániku federace. Pomlčková válka jí byla předehrou, v jádru šlo o fiskální transfery na Slovensko. Už na podzim 1991 málem nebyl pro odpor Pithartovy vlády schvá len federální rozpočet. Požadavek Slováků na samostatnost jen přilil olej do ohně.
Dnes jsme celkem standardní, málo výkonnou evropskou ekonomikou. Hádky politiků nemohou nepřipomínat poměry první republiky, a to včetně řady nestandardních postupů. Jen se člověk při takovém srovnání nesmí mnoho rozhlížet kolem sebe. Poněkud by se mu zatajil dech nad tehdejším a dnešním rozdílem v produktivitě práce třeba mezi Čechy a Maďary. Kdyby naši pradědové viděli ta v podstatě srovnatelná čísla, asi by na nás vzali řemen. A asi právem.
Reformátorům nelze upřít, že udělali z rybí polévky zase kapra. Jenže je dost líný a neumí moc plavat. Těžko si to připouštíme, ale za tím vším jsou především očekávání snadné a bezbolestné cesty do ráje západního blahobytu. Je celkem po chopitelné, že porevolučním politikům se nechtělo veřejnosti tyto představy příliš rozmlouvat.
Pro Václava Klause se staly dokonce polštáře, které chránily naše firmy před tvrdým tlakem na zvyšování produktivity, na inovační marketingové aktivity, polštáři transformačními. Kontroloval pravidelně, jak jsou naducané, a když se zdály příliš ten ké, tak křičel a křičí dodnes. Jenže hluboká devalvace a nízká cena pracovní síly není tím, co dlouhodobě vede k vyšší konkurenceschopnosti. Tím je schopnost adaptace na požadavky trhu. A podporu této schopnosti bychom asi v tran sformační politice hledali těžko.
Manažeři a podnikatelé, zvyklí po sametové revoluci na sametové podmínky, potom samozřejmě těžko mohli unést vyprázdnění polštářů. Navíc život jim ještě dlouho ulehčovala kuponová privatizace, kdy řada firem žila na úkor drobných akcionářů.
Doba polštářová však skončila. Chceme být produktivním a bohatstvím oplývajícím národem. K tomuto cíli nás nedovedou politici, kteří vymyslí dokonalou legislativu a zorganizují dokonalou státní správu, která vytvoří podnikatelům a je jich manažerům ideální podmínky k práci. Vládu máme takovou, jakou si zasloužíme. To platilo a platit bude. Fungující tržní ekonomika v demokratické společnosti roste zdola, od živnostníka, přes podnikatele, bankéře až k politické elitě. Nikdy naopak.
