Dvě poznámky k Entropě Davida Černého
1.
Entropický artefakt Davida Černého není často zmiňovanou skládačkou neboli puzzle, kde veškerá činnost směřuje k tomu, aby jednotlivé dílky vytvořily konečný, fixní útvar, z nějž není úniku. Jde o jakýsi modelářský kit, který má být v místech provizorních plastových spojů rozlámán a jeho prvky pak použity dle návodu. Už ze samotné jeho podstaty vyplývá, že prvky jsou volnější povahy, modeláři a děti si je často sami omalovávají a šperkují či opatřují nálepkami.
David Černý nám takové prvky nabídl s tím, že je předem označil jako klišé. Klišé jsou poplatná době a nelze si je jen tak vymyslet; vyskytují se kolem nás, jen je shromáždit. Francouzského spisovatele Flauberta tak mučila, že z nich sestavil seznam, a dokonce je umělecky zapracoval do Paní Bovaryové a Citové výchovy. Leckterá z nich nám jsou už dnes vzdálená; Flaubertův kit by možná potřeboval aktualizaci. David Černý svým dílem k takové aktualizaci vybízí. Jako by říkal: podívejme, kolik se na evropské půdě urodilo klišé, dětinských a hloupých! (Mezi námi: znáte nějaké vyspělé a inteligentní klišé?) Jeho kit přímo provokuje, aby se neatraktivní části vylámaly a nahradily příjemnějšími, líbivějšími symboly. Co se ale stane, ponecháme-li je férově na místě a postavíme-li se k nim čelem? Podle psychologů by první reakce odpovídala nevědomému vytěsnění problému, ve druhém případě by nastoupila reakce vědomější, o mnoho odpovědnější. Uvolnilo by se místo pro sebereflexi a osvobozující legraci. Každý nechť si vybere, zda aktualizaci potřebuje na úrovni myšlení, či lámající se hmoty. Směšovat klišé s dějinnými, společenskými či duchovními zásluhami toho kterého národa je však přinejmenším známkou nepozornosti ve vztahu k formulovanému zadání. Kočku prosím nazývejme kočkou. O nic víc tu přece nejde.
A mimochodem, oněm „nášlapným“ toaletám na území dnešního Bulharska se říkávalo „turecké“. Můj muž, původem Belgičan, se jim v dětství během prázdnin ve Francii nestačil divit, ať už v dálničních restauracích či v kempech. Tato důmyslná exotická zařízení prý jeho rodiče nazývali „francouzské záchodky“…
Alena Jurionová, spolupracovnice redakce
2.
Průvodce Lonely Planet by mohl mezi místa, která doporučuje navštívit v Bruselu, okamžitě zařadit dílo Davida Černého Entropa. I když řada turistů takový tip již nepotřebuje.
Rozruch, který Entropa vyvolala, je nejlepší reklamou. Úředníci Evropské unie si jen stěží vzpomínají, jaký že umělecký výtvor instalovala během svého předsednictví do atria budovy Rady Evropské unie Francie. Prý něco ze skla.
Odezvy návštěvníků na plastiku, o níž již více než týden diskutují politické špičky Evropy, jsou převážně pozitivní. V příchozích, mezi kterými převládají mladí lidé, vyvolávají jednotlivé dílky úsměv. První reakce, kterou Entropa vzbuzuje, je však podiv nad tím, jak může být příčinou takového humbuku. Ve špatně osvětleném a sterilním atriu rady totiž působí kostky nenápadně a je snadné je přehlédnout. Entropa se světelnými efekty, rozpohybovanými objekty a zvuky je daleko nápaditější než ploché zobrazení jednotlivých zemí na fotografiích. Pravdou ale je, že zájem vzbuzuje spíše to, jak jednotlivé dílky fungují, než na jaké národní stereotypy poukazují.
Například soustava tureckých záchodů znázorňující Bulharsko, která musela být na protest Sofie zastřena, byla pokryta barevně blikajícím potrubím. Věže Temelína na rakouském území vypouštějí co chvíli oblaka kouře. Z nizozemských potápějících se minaretů se ozývají zpěvy muezzinů. Ze švédské krabice IKEA problikávají světla gripenů. U čůrajících litevských chlapečků je zase světelně zdůrazněno, že svou potřebu vykonávají směrem k Rusku. Na německých dálnicích, které údajně připomínají hákový kříž, se prohánějí plastová autíčka. Ani italští fotbalisté strnule nestojí a akční jsou i irské dudy.
Mezi úředníky už kolují spekulace, že Entropa se možná nedočká konce českého předsednictví. Konstrukce, ke které je objekt připevněn, by prý nemusela tíhu plastiky vydržet. Elegantní zdůvodnění, jak se zbavit nepohodlného díla, u kterého si nejsme jisti, zda se nám líbí, či nikoliv.
Kateřina Menzelová, Brusel
