Odklad ratifikace působí jako pouhé posunutí data pohřbu
Co znamená odklad ratifikace evropské ústavní smlouvy, tak jak se na něm dohodli státníci Evropské unie na summitu v Bruselu? Je to pouhé posunutí pohřbu dokumentu? Mnohé tomu nasvědčuje. Čím pozdější je totiž termín pro schvalování euroústavy, tím větší je pravděpodobnost, že ztratí podporu i ve vládních kruzích jednotlivých zemí. Do premiérských křesel zasednou lidé, kteří se na přípravě smlouvy přímo nepodíleli. Nespojují s ní tolik svůj politický osud, ať už se jim samotná ústavní smlouva líbí či nikoliv.
Evropa asi zažije už v září dvoje klíčové volby, v Německu jako nejlidnatější zemi EU a také v Polsku, které je největším státem mezi loni přistoupivšími nováčky. Je pravděpodobné, že ve Varšavě - jako v první metropoli - převezmou vládu odpůrci euroústavy. I zastánci smlouvy, kterou odmítli francouzští a nizozemští občané, možná připustí, že Evropa jisté oživení na politické scéně potřebuje. Jestliže dnes unie pociťuje jistou kocovinu po referendech ve dvou zakládajících zemích Evropských společenství, potřebuje skutečné vystřízlivění. Potřebuje, aby přišli politici, kteří od voličů dostanou nový mandát. Z tohoto pohledu není až tak důležité, zda se novou německou kancléřkou stane Angela Merkelová z CDU, nebo zda svůj post překvapivě obhájí sociální demokrat Gerhard Schröder. Po vítězných parlamentních volbách bychom zde měli bezpochyby úplně jiného Schrödera než toho současného, zatíženého volebními prohrami jeho strany SPD v zemských volbách.
Na výměnu francouzského prezidenta Jacquesa Chiraka si asi budeme muset počkat o něco déle, zřejmě do roku 2007. Mnozí jistě dodají - bohužel. Tomuto postoji se nelze divit. Ukázalo se, že i ve Francii je Chirac neoblíbený. Nezdá se, že by byl schopen předkládat nové vize tamním občanům. Pro Středoevropany zůstává Chirac kvůli svým dřívějším výrokům symbolem francouzské arogance. Takový obraz si Francie rozhodně nezaslouží, neodpovídá realitě.
Nedá se říci, že by debata o obsahu evropské ústavní smlouvy zcela ztrácela smysl. Referenda ve Francii a Nizozemsku byla svým způsobem úspěšná, neboť podnítila zájem voličů o témata, která se týkají jejich budoucnosti. A to je lepší, než kdyby voliči pouze zkoumali, jak přesně zní ten či onen paragraf euroústavy. Přesně to vystihl politolog Jiří Přibáň, který napsal: „I záporný projev lidové vůle má důležitou cenu“ (Lidové noviny 31. května).
Na druhé straně je třeba vnímat politickou realitu. Nejdůležitější otázkou dnes není to, zda euroústava vstoupí v platnost, či nikoliv. Pro budoucnost Evropské unie je důležité, zda kvůli současným problémům ztratí akceschopnost či nikoliv, a zda evropští politici budou schopni reagovat na potřeby a očekávání občanů. Slova předního kandidáta na post polského premiéra Jana Rokity v sobě skrývají jistou naději. Tento představitel Občanské platformy v rozhovoru pro týdeník EURO uvedl: Byli jsme skeptičtí vůči textu ústavní smlouvy, ale současně jsme velmi dbali o to, abychom zachovali proevropskou optiku, abychom z odporu vůči konstituci nesklouzli k odporu vůči samotné Evropě (více na straně 60).
Jistě, je tu také riziko, že Evropská unie bude více sklouzávat k nacionalismu a extremismu. Americký profesor Andrew Moravcsik dokonce tvrdí, že je chybou, když se v Evropě „tlačí na demokratickou debatu“, neboť se tím zbytečně uvolňuje prostor bojovníkům proti globalizaci, přistěhovalectví a establishmentu (Financial Times 14. 6.). Má-li ale unie stavět na demokratických základech, musí podstoupit i riziko, že ve veřejné debatě budou více slyšet také nacionalisté či předáci krajní pravice a levice.
Je trochu nešťastné, že po referendech ve Francii a Nizozemsku následovalo „brutální“ dojednávání evropského rozpočtu, při němž se prosazovaly sobecké zájmy jednotlivých zemí. Máme se ale kvůli tomu hroutit? Na místě je opět výzva k respektování politické reality. Svět se změnil, nežijeme v období po druhé světové válce, kdy Němci byli ochotni financovat ledacos. Je přirozené, že rozhovory o penězích se budou čím dál více podobat spíše handlování ramenatých obchodníků než pohodovým diskusím evropských vizionářů. Tragédií by bylo teprve to, kdyby nastupující generace politiků přestala rozlišovat mezi formováním dlouhodobých vizí a vyjednáváním o té či oné položce v rozpočtu na příští období.
