Kjótský protokol nezastavil růst emisí; nevydaří-li se nyní dohoda, nastanou problémy
Politici sjíždějící se na druhou část klimatické konference do Kodaně by měli silná slova a plané sliby nechat doma. Jinak to dopadne jako s Kjótským protokolem. Místo mnohomluvně slibované redukce emisí oxidu uhličitého vzrostla jeho celosvětová produkce od roku 1990 o 36 procent. Už jen malá část veřejnosti podléhá vlivu popíračů existence klimatické změny. Avšak lidé, kteří si uvědomují souvislost mezi vypouštěním skleníkových plynů a vzrůstem průměrné teploty, neměli příležitost dovědět se, že státy vytyčené cíle většinou neplní. Varovná čísla, která shromáždil český klimatolog Jan Pretel z oficiálních zdrojů, nikdo nikde nezveřejňuje. A vzniká falešný dojem, že jsme na cestě k nápravě. Nejsme. A pakliže kodaňský summit neskončí celosvětovou závaznou dohodou, ale nějakým dalším kompromisem, ani nebudeme. Klimatičtí diplomaté spatřují naději v tom, že stovka ministrů životního prostředí a posléze i sto hlav států nepřijedou do Kodaně jen kvůli tomu, aby si potřásli rukama. Věří, že je tam přivádí vůle dohodnout se. Pak ovšem bude záviset na „síle“ dokumentu. Že to nebudou jen obecné „plky“, jež nezavážou nikoho k ničemu. Hmatatelný výsledek, nějaký nový systém, který by navázal na Kjótský protokol, však nelze očekávat.
Náprava emisního lídra?
USA jsou mezi 41 vyspělými zeměmi největším emitentem oxidu uhličitého a zároveň nejnespolehlivějším článkem při jeho redukci. Kjótský protokol neměl v Americe šanci. Emise produkované USA nejenže neubývaly, ale od roku 1990 do roku 2007 narostly o 17 procent. Teď Barack Obama usiluje o změnu trendu, nenalézá však pochopení v Senátu. Nejmocnějšího muže planety – aby mohl udělat vstřícný krok k částečnému smazání amerického dluhu vůči občanům zeměkoule – musela podržet Agentura pro ochranu životního prostředí (EPA).
Ta zařadila skleníkové plyny na seznam emisí, jež ohrožují lidské zdraví, aby Obamův záměr nepodléhal schvalování Senátu. Prezident USA přesto zamýšlí přijet do Kodaně s trapně nízkým americkým příslibem ušetřit 17 procent emisí. Nikoli vůči roku 1990, čímž by se alespoň trochu přiblížil evropským závazkům do roku 2020, ale vůči roku 2005. Takže efekt by ve srovnání s výchozím rokem 1990 nestál za řeč.
Dánský velvyslanec v České republice Ole Moesby však věří, že Obama má něco důležitého v záloze. Usuzuje tak z jeho rozhodnutí plnohodnotně se zařadit tam, kam patří – mezi prezidenty a předsedy vlád při závěrečném jednání (což původně neměl v úmyslu). Snad se mu v Kodani podaří potvrdit pověst nejekologičtějšího prezidenta americké historie. Těžko ovšem domýšlet, čím by Obama mohl překvapit. Zvláštní vyslanec USA pro ochranu klimatu Todd Stern jednoznačně vyloučil, že by Spojené státy americké uvažovaly o dalším snižování emisí nad uvedených 17 procent.
Čadící asijský tygr
Nejtvrdším kritikem nízkého amerického závazku je šéf čínských vyjednávačů Su Wej. Jak uvedla agentura Reuters, Su Wejovi se zdají být nedostatečná i plánovaná snížení emisí Evropské unie a Japonska. Úmysl Číny snížit emise o 40 procent by nám mohl vytřít zrak, kdyby v tom nebyl háček: Čína ten poměr vztahuje k hrubému domácímu produktu na hlavu. Analytici spočítali, že při prudkém růstu čínské ekonomiky by Čína mohla svoje emise ještě zvýšit.
Jak složité je postoj jednotlivých států posuzovat, ukáže příklad Česku „na tělo“: navzdory obrovskému objemu emisí připadnou v Číně na jednoho obyvatele ročně dvě tuny oxidu uhličitého, zatímco na našince celý tucet. „Od roku 1990 stouply čínské emise o 153 procent. Průměrný přírůstek emisí v rozvojových zemích je zejména kvůli Číně 107 procent,“ uvádí Pretel. Kjótský protokol bude dobíhat až do roku 2012, takže ekonomicky rozjetá Čína bude stále počítána mezi rozvojové země. Vypustí přes 40 procent emisí této skupiny, Indie pak deset procent. Deset největších znečišťovatelů způsobí tři čtvrtiny emisí a na desítky ostatních zbývá čtvrtina.
„Ještě víc se význam ekonomického rozvoje těchto zemí projeví v nárůstu emisí za posledních pět let. V Číně stouply emise za toto období o 83 procent, v Iránu o 40 procent, v Indii, Jižní Africe a Indonésii po 30 procentech. To je tak velký nápor, že navzdory všem redukčním opatřením vzrostly světové emise o 36 procent. Pomoc vyspělých zemí rozvojovým stále nepřichází a vstřícnost rozvojových zemí se vytrácí,“ upozorňuje Pretel.
V Evropě žádná selanka
Navzdory rozvinutému emisnímu obchodování, jež se projevilo jako nejspolehlivější proces redukce emisí, není bilance ani v členských státech EU růžová. Unie jako celek v letech 1990 až 2007 spolehlivě ušetřila skoro deset procent emisí. Ale co to je proti vzdálenému cíli v roce 2050 snížit emise o 80 procent, aby přírůstek průměrné teploty na zeměkouli nepřekročil ještě přijatelné dva stupně Celsia?
Česko v osmnáctileté bilanci od roku 1990 spočívá na měkoučkém polštáři zastavených neefektivních výrob. A kredity za utlumené emise z těchto výrob ještě výhodně prodává. V posledních deseti letech však už není schopno emise ušetřit a vykazuje jejich trvalý nárůst o čtyři procenta. Podobně je tomu u většiny dalších postkomunistických zemí. Například Litva a Estonsko dlouhodobě ušetřily kolem 50 procent emisí, za posledních pět let však vytvořily dvacetiprocentní deficit. Až skončí systém Kjótského protokolu a přestanou se počítat emisní zisky ze zavřených továren a elektráren z roku 1990, ocitnou se nové členské země EU „na emisní mizině“.
Ze starých členských zemí EU se drží v emisních úsporách jen osm států. Nejlepší Belgie za pět let ušetřila jen 8,5 procenta emisí. Není divu, že pětiletý evropský průměr je 0,4 procenta. Naštěstí ještě emisních úspor. Trend však směřuje k nefunkčnosti systému. Desítka nových členských zemí s průměrným šestiprocentním nárůstem emisí už míří „do pekel“. Proč dosud žádný evropský politik nevyhlásil nad těmito čísly záchranný poplach?
Klimatolog Pretel, jenž varující údaje z veřejných zdrojů shromáždil, je přednesl na dvou odborných grémiích a zpřístupnil je týdeníku EURO. Obává se, že konference v Kodani nebude s to nabídnout řešení. „Systém, který by měl nahradit ,triviální‘ Kjótský proces po roce 2012, má mít spoustu detailů, které ho činí nevěrohodným a netransparentním. A výhledově téměř nekontrolovatelným. Dvacet týdnů jednání na úrovni OSN v posledních dvou letech příliš nepomohlo. Hmatatelný výsledek nelze očekávat,“ je přesvědčen Pretel. A varuje: „Riziko neúspěchu je velké. Mohlo by otupit vstřícnost rozvojových států, způsobit ztrátu kreditu vyjednávacího procesu a uvolnit místo směrům odmítajícím antropogenní vlivy na klimatickou změnu.“
Nastupují optimisté
Vedoucí expertní části české delegace v Kodani, ředitel odboru ochrany klimatu ministerstva životního prostředí Pavel Zámyslický, se nedomnívá, že by výstupem z kodaňské konference měl být mnohastránkový dokument, jenž by nahradil Kjótský protokol. Předpokládá, že výstup z konference bude mít jen několik stránek. Jejich schválením by se přítomné hlavy států zavázaly ke společnému postupu při redukci emisí. Systém, jehož pomocí by se toho mělo dosáhnout, by mohl být schválen později.
Příznivá očekávání z jednání v Kodani má i exministr životního prostředí poslanec Martin Bursík. „Emisní obchodování je považováno za nejefektivnější nástroj, jak změnit chování energetických společností a průmyslových podniků. Při přípravě svých strategií budou muset vzít v úvahu, že tuna uhlíku už nebude stát čtrnáct nebo patnáct eur, ale třeba 40 nebo 60 eur, a že investovat do fosilních technologií se prodraží. Výnosy z uhlíkového trhu budou příjmem členských států, jimž vzniknou finanční prostředky například na pomoc rozvojovým zemím. To je prostě veliká příležitost. Uhlíkový trh, ač není ideální, už v Evropě funguje. Od roku 2013 už je schválena legislativa,“ vysvětluje Bursík.
Uhlíkový trh se bude opírat o aukce, na jejichž základě bude stanovena reálná cena uhlíku. Počítá se s tím, že během několika dalších let už by měl vzniknout mnohem robustnější uhlíkový trh zemí OECD. Pak se propojí uhlíkový trh USA, Japonska, Evropy a dalších zemí a finálním cílem bude jeden celosvětový uhlíkový trh. Tím se odstraní možnost ekologického dumpingu při dovozu výrobků třeba z Indie nebo Číny, protože všude bude jednotný uhlíkový trh.
Našla se záchranná brzda
Text, který minulý týden rozbouřil kodaňské kuloáry a s nímž vyjádřily velkou nespokojenost některé delegace rozvojového světa, neměl s kolektivně připravovaným dokumentem nic společného. Podle odhadu účastníků to byl zřejmě koncept některého z domácích dánských týmů pro případ, kdyby se jednání zadrhla a bylo nutné hledat nějaké rychlé řešení. Tedy jakási záchranná brzda zveřejněná omylem nebo z naschválu. I v Dánsku jsou paralelní skupiny vysokých úředníků, jež měly na přípravu konference rozdílné názory.
Velvyslanec Moesby týdeníku EURO potvrdil, že dánskou ambicí bylo připravit jednání o politické shodě, a nikoli o právních formulacích nového protokolu. Cílem bylo respektovat rozdílné výchozí podmínky různých zemí. Dánský premiér Lars Løkke Rasmussen za tímto účelem dlouho dopředu sestavil iniciativní skupinu Copenhagen Commitment Circle z čelných představitelů různorodých států, aby si ověřil, jak vyhovět jedinečnosti účastníků a zároveň dospět ke společné odpovědnosti za přijaté závazky.
O potřebě takové přípravy se přesvědčila i prezidentka konference Connie Hedegaardová, ministryně pro klima a budoucí evropská komisařka v témže oboru, když delegát ohroženého ostrovního státu Tuvalu náhle požádal, aby se o právě probíraném tématu jednalo podle jeho návrhu. Nenašel se však konsenzus a jednání muselo být přerušeno do doby, než se objeví.
Před vlastním prahem
V Čechách konsenzu hledat netřeba. Všechny projekce navrhující snížené cílové hodnoty emisí v ČR se tlačí dolů k přímce 55 procent. Skutečný průběh křivky si to naopak namířil nahoru k 80 procentům (viz Křivka snů a skutečnosti). A nikomu to, zdá se, nevadí. K poučení netřeba svolávat žádné grémium. Dlouhodobé cíle jako stimul nefungují, protože odpovědní za dvacet let za půl století už nebudou ve funkci, možná ani na světě. Ale za rok? Snížit emise o dvě procenta není problém a zkontrolovat to taky ne.
