Rusko v kosovském konfliktu
Půlmilionová vlna albánských běženců se valí ze Srby masakrovaného Kosova směrem k sousedním zemím. Nálety Severoatlantické aliance na srbské pozice se stupňují a Javier Solana mluví o dalších týdnech bombardování. Rusko se za této situace rozhodlo sehrát roli prostředníka a zasloužit si další injekci pro své chatrné hospodářství.
Kosovský konflikt přerostl v minulých dnech v největší humanitární katastrofu v poválečných dějinách Evropy. Statisíce prchajících hladových a promrzlých kosovských Albánců, především žen a dětí, vyburcovaly mezinárodní společenst ví k organizaci humanitární pomoci nebývalého rozsahu. Severoatlantickou alianci k zintenzivnění náletů vůči srbským pozicím. Skandálem se stal únos tří amerických vojáků z Makedonie a jejich následné zneužití srbskými médii k pr otizápadní kampani. Doposud alarmující úvahy o možném zásahu Ruska či jakémkoli jeho významnějším vystoupení na straně Srbů ustoupily v zrcadle těchto událostí do pozadí.
Pozornost si však dokázal získat ruský premiér Jevgenij Primakov, který vyrazil minulý týden do Bělehradu, aby zde zprostředkoval ukončení ozbrojeného konfliktu mezi Jugoslávií a Severoatlantickou aliancí. Mise byla se vší pravděpodobností neúspěšn á, ale Primakov si může připsat body za „mírovou iniciativu. Co mu také zbývalo jiného, balkánského spojence nemohl opustit a zároveň jeho země nutně potřebovala uvolnění prostředků z úvěru od Mezinárodního měnového fondu.
Smutná velmoc
Rusko by v současnosti rádo hrálo na světové scéně roli velmoci. Některým jeho představitelům však již konečně došlo, že na to hospodářsky prostě nemá. Zatímco na jedné straně se euroasijský gigant může pochlubit nedávným rozmístěním několika bateri í strategických jaderných raket nové generace Topol, tak na druhé straně do svého letošního státního rozpočtu, již schváleného Státní dumou i vládou a podepsaného prezidentem, zahrnulo sedm miliard dolarů, které si letos hodlá vypůjčit od Mezin árodního měnového fondu či jiných zahraničních institucí. Háček je však v tom, že vyplácení peněz (20 miliard dolarů pro období sedmi let) nezbytně nutných pro potřebné investice, hospodářský růst, penze, platy a především splátky dosavadních d luhů, MMF loni v létě zastavil.
Rusko zasažené finanční krizí tehdy sesadilo proreformní Černomyrdinovu vládu, odložilo plnění závazků plynoucích ze státních obligací a rozšířilo valutový koridor, ve kterém se centrální banka zavázala udržovat kurs rublu vůči dolaru. Následovala okamžitá devalvace. Rubl poklesl vůči dolaru ke konci prosince 1998 oproti počátku srpna téhož roku o 227 procent a tempo růstu inflace dosáhlo za loňský rok 84,4 procenta. Reálné důchody obyvatelstva poklesly oproti roku 1997 o 16,3 proce nta. Celková míra nezaměstnanosti se zvýšila na 11,5 procenta.
Podmínkou pro uvolnění úvěru ze strany měnového fondu bylo až doposud především to, aby ruská vláda pokračovala v provádění hospodářských reforem, udržela na uzdě inflaci, restrukturalizovala celkem 1474 ruských, většinou nesolventních komerčních b ank a dostatečně zajistila výběr daní. Kosovská krize však nabídla Rusku nečekanou příležitost.
Dobře placený výlet
V rámci počátečních silných gest bezprostředně po vypuknutí ozbrojeného konfliktu protřelý stratég a pragmatik Primakov nezaváhal. Okamžitě po zahájení vojenských akcí vůči Srbům přikázal otočit ve vzduchu své letadlo a vrátit se z půli ce sty do Spojených států, kde měl jednat s prezidentem Clintonem a zástupci Mezinárodního měnového fondu o podmínkách pro uvolnění pozastaveného vyplácení úvěru pro Rusko. Okamžitě si za to vysloužil ostrou kritiku ze strany domácích prozápa dních reformátorů, kteří mu kladli za vinu, že připravil zemi o miliardy dolarů a dostal ji hlouběji do izolace. Neměli pravdu - hora tentokráte přišla za Mohamedem. Výkonný ředitel MMF Michael Camdessus se totiž vypravil do Moskvy, aby zde jed nal s ruskými představiteli.
Výsledkem setkání je dohoda, podle které Rusko obdrží (po- dle neoficiálních zdrojů) půjčku ve výši 4,8 miliardy dolarů. V tomto týdnu by měla Moskvu navštívit oficiální mise MMF, aby zde společně s ruskou vládou a centrální bankou Ruské federace připravily konečné znění dohody. V druhé polov ině dubna se pak ještě uskuteční jednání Rady ředitelů fondu, které učiní závěrečné rozhodnutí ohledně půjčky Rusku. Téměř vzápětí po jednání s Camdessusem sedl Primakov do letadla a vydal se do Bělehradu, aby zde splnil své „mírové poslání .
Schizofrenie
Ruská vláda se v posledních několika letech nemůže vymanit z určité schizofrenie, která pramení z naprosto odlišné úrovně Ruska jako vojenské velmoci na straně jedné a hospodářské úrovně na straně druhé. Posledním jasným důkazem této rozpolcenosti byl sled ruských reakcí na vývoj kosovské krize. V čase, který bezprostředně následoval prvním vojenským úderům NATO proti srbským cílům, zaštítil ruský medvěd svého odvěkého balkánského spojence vší silou. Boris Jelcin se ve svém proj evu dokonce nebál použít výhrůžek vojenskou silou.
Mezinárodní situace byla v odpoledních hodinách 24. března z pohledu nezasvěceného pozorovatele nanejvýš exponovaná. Rusko oznámilo obratnou diplomatickou formulací, že v zájmu zachování evropského a potažmo i světového míru si vyhrazuje právo použít všech dostupných prostředků, i vojenských. Do tiskových agentur však i prosákly podstatně ostřejší formulace různých „jestřábů - zastánců tradiční protizápadní linie - kteří neváhali hovořit o začátku nové velmocens ké konfrontace či v extrémních případech rovnou o potřebě rozmísťování nových jaderných zbraní a nevyhnutelném začátku třetí světové války. Oficiální místa se omezila na to, že z Bruselu byla stažena pozorovatelská mise při NATO a&nbs p;úředníci aliance dlící v Moskvě byli naopak vykázáni ze země. Vážnost situace bylo možno ještě umocnit přirovnáním k prozápadnímu postoji Moskvy během krize v Perském zálivu, kde stálo Rusko na straně spojenců, ačkoliv Saddám Husajn patř il k jeho sympatizantům.
Při bližším pohledu na dnešní ruské impérium je však zřejmé, že v případě kosovské krize současná vládní garnitura nemohla reagovat jinak, než reagovala. Riskovala by totiž ztrátu tváře jak před domácí komunistickou a nacionalistickou opozicí, tak před svým nejvěrnějším balkánským spojencem i případnými dalšími „přáteli . Ti by si totiž do budoucna již nikdy nemohli být jisti ruskou podporou a tato nejistota by se mohla odrazit v předefinování jejich strategické orientace. Mezi takové země je třeba kromě „zemí blízkého pohraničí (zemí bývalého SSSR) počítat například i nábožensky spřátelené Řecko, které svůj vztah s Ruskem využívá v rámci kyperského konfliktu s Tureckem. Jestliže by ruská vláda v příp adě Srbska demonstrovala svou impotenci, padl by definitivně její již tak dost mizivý velmocenský kredit. To nemohou připustit ani západní spojenci. Pokračující úpadek Ruska by z mocenského pohledu musel nutně vést k destabilizaci dalších regio nů. Z již tak dost nebezpečných ohnisek napětí v oblasti bývalých asijských republik SSSR by mohly vzejít další a pravděpodobně nebezpečnější válečné konflikty.
Miloševič není Hitler
Ke Kosovskému konfliktu se v minulém týdnu na stránkách tisku vyslovily i dvě kapacity světového formátu. Bývalý poradce prezidenta Cartera pro otázky národní bezpečnosti Zbigniew Brzezinski zaslal svůj ostře protisrbský příspěvek listu Washington Post, bývalý ministr zahraničních věcí Henry Kissinger zase v týdeníku Newsweek oponuje argumentům NATO.
Brzezinski ve svém pojednání hájí strategii tvrdého postupu vůči Bělehradu. Současná strategie bombardování podle něj poskytuje Srbům dostatek času k provádění genocidy a etnických čistek vůči kosovským Albáncům. Současný způsob bombardování t aké mobilizuje k odporu srbskou i mezinárodní veřejnost. Podle Brezinského je potřeba v zájmu ukončení konfliktu učinit tři nutné kroky. Každý z nich sice zahrnuje určitou míru rizika, ale zároveň každý z nich zvyšuje pravděpodob nost úspěšného ukončení válečného konfliktu.
Prvním krokem je okamžité odstartování kombinované strategické i taktické bombardovací kampaně, která by měla být zaměřena především proti maximálnímu počtu srbských vojenských formací, speciálně na tanky a dělostřelectvo. Tím by srbské vojsko přišlo o část své mobility a jeho palebná síla by byla snížena. Částečně by se tak vyrovnala asymetrie ve výzbroji Srbů a Kosovské osvobozenecké armády (KLA).
Druhým krokem by mělo být vyzbrojení Kosovské osvobozenecké armády Západem. Tím by se Srbsku dostalo ujištění, že v žádném případě nemůže pomýšlet na „pacifikování Kosova vojenskou silou.
Třetím rozhodujícím krokem je potřeba vyrovnat se s faktem, že Miloševičova diktatura již nemá žádné morální ani politické právo na suverenitu nad Kosovem. Barbarské chování jeho ozbrojených jednotek toto právo jasně ukončilo. Je tedy čas pro to, a by NATO jasně deklarovalo, že pro něj nepřipadá v úvahu takové řešení, které by uvažovalo v relacích Miloševičovy autority nad Kosovem.
Události minulých týdnů podle Brzezinského zcela změnily vojenské i politické dimenze kosovského problému. Ne- úspěch mise NATO by mohl předznamenat fundamentální krizi uvnitř aliance. Jestliže mají mít slova „nikdy více nějaký obsah, nemůže euroatlantické společenství tolerovat „genocidní barbarství ve svém vlastním středu.
Henri Kissinger se naproti tomu ve svém příspěvku pro týdeník Newsweek domnívá, že kosovská válka je produktem konfliktů sahajících hluboko do historie. Region se totiž nachází na dělící čáře mezi Otomanskou říší a habsburskou monarchií stejně jako i mezi islámem a křesťanstvím. Mírové soužití jednotlivých etnik v tomto regionu bylo vždy zajištěno jedině pod nadvládou cizí říše či diktátem místního vůdce, jakým byl Tito.
Jakákoliv případná „mírotvorná okupace vojsky NATO proto nemá šanci ani v průběhu několika let odstranit hluboce zakořeněnou etnickou nesnášenlivost. Podle Kissingera také nejsou vhodné argumenty a historická přirovnání, kterými prezident Bil l Clinton podporoval vojenský zásah vůči Srbům. Použití síly ve jménu humanitních ideálů je jistě správné. Automaticky však vyvstává otázka, proč zrovna v Kosovu, a ne například v východní Africe, Kurdistánu, Srí Lance, Kašmíru či Afghánis tánu, kde je porušování lidských práv po dlouhou dobu na denním pořádku.
Slobodan Miloševič není Hitler a krize v Kosovu rozhodně není analogií s vývojem před první světovou válkou. Ani Miloševič, ani žádný jiný balkánský „vůdce není schopen ohrozit světový řád. Ačkoliv je ve značné míře odpovědný za zločiny spáchané v Bosně, tak Kosovo je svrchovaným teritoriem Srbska, což je také důvod, proč Miloševičova politika nevyvolává téměř žádnou opozici v rámci srbské politiky. První světová válka začala na Balkáně nikoliv jako důsledek národnostních třen ic, ale naopak jako důsledek vnější vojenské intervence.
Například i hlavní argument mezinárodního společenství pro vojenský zásah, totiž odmítnutí smlouvy z Rambouillet, vidí Kissinger jako chybný. Odmítavý postoj ze strany Srbů je podle něj motivován pochopitelnou obavou z možné kosovské nezá vislosti. Účast jednotek aliance na území Srbska pak jeho obyvatelé vnímají podobně jako okupaci Otomanskou či habsburskou říší, Hitlerem či Stalinem. Na druhé straně je zřejmé, že pro Kosovskou osvobozeneckou armádu je cílem již jen naprostá nezávislost , nikoliv jen autonomie. Dohodu z Rambouillet však bylo možno kosovskými Albánci využít jako prostředek, jak obrátit vojska aliance proti nenáviděným Srbům. Ve skutečnosti Kosovská osvobozenecká armáda nehodlá přistoupit na autonomii pod srbským ved ením.
Prosazením nezávislosti albánského Kosova se podle Kissingera objevuje paradoxně nebezpečí rozšíření konfliktu na další balkánské země. Mají-li mít samostatnost Albánci v Kosovu, proč ne jejich bratři v Makedonii. Zde však značnou část populac e tvoří pro změnu Bulhaři, kdo vystoupí na ochranu jejich zájmů?
Aliance dnes již nemůže zastavit údery, aniž by nezajistila ukončení masakrů a etnických čistek v Kosovu. Podmínky pro ukončení konfliktu jsou však podle Kissingera jinde než v masivnějším bombardování: okamžité zastavení vojenských akcí, odsun srbských jednotek, vyslaných sem po zahájení jednání v Rambouillet, z Kosova a okamžité zahájení jednání o autonomii.
