Jedenadvacet let jezdí na kole (po většinu času) jako profesionál. Šlape ale jednou nohou. „A cítím se pořád líp, překonávám svoje osobáky,“ říká muž, jemuž byste 45 let nehádali. Přiznám se, že jsem ho vloni při kritériu na zbraslavském okruhu ve finiši marně stíhal.
Foto: V. Vodičková
Michal Stark má domek v Jenči za Prahou, manželku a dvě dcery. Přátelé postavili pro Michala projekt Ano týmu. S cílem zlato z paralympiády v Londýně 2012. Ta v jeho unikátní sbírce 21 velkých světových medailí stále chybí.
Ani charita, ani hvězda
Základní číslo je nyní 1,6 milionu korun. Tolik potřebuje sehnat na letošní sezonu s tím, že materiál (tři kola-speciály, disková kola, helmy apod.) mu vydrží dva roky. A jak se mu shánějí peníze? „Hůř než jiným,“ usměje se. Na charitu jako vrcholový sportovec málokoho přesvědčí. A na popularitu „zdravé“ hvězdy také ne. V Česku navíc stále chybí legislativa i morální rozměr běžného západního pravidla: Úspěšný podporuje potřebné (postižené). Nadace typu Bariér nebo Člověka v tísni už tu sice standardně fungují, ale „oni často suplují povinnosti státu a je mi jasné, že při důležitějších věcech, než je špičkový sport,“ nestěžuje si veterán. „Přesto Konto Bariéry v rámci projektu Sport bez bariér najde prostor i nejenom na moji alepoň částečnou podporu,“ dodává.
„Možná něco schází, ale nic mu nechybí,“ hledá pro něj slogan Pavel Zach, šéf jeho Ano týmu. „On vyměnil výmluvy, jako co a proč nejde, za jednoduchou odpověď: Ano, můžu. Neznám člověka, co by tolik dřel a tak málo mluvil. Proto mu pomáháme a přitom se od něj učíme.“
Michal Stark ročně najezdí na kole okolo 20 tisíc kilometrů. Teď před světovým šampionátem na dráze v Itálii, kde získal bronz, trénoval až 26 hodin týdně. Dává si po týdnu volna dvakrát v roce. „Ale ke konci mi už noha zase cuká…“ vtipkuje.
V šesti letech přišel při autonehodě o levou nohu nad kolenem a měl poškozené pravé chodidlo. Začal lyžovat, později dostala přednost cyklistika. A listopadový uragán 89 vyvětral i sportovní arény. „Je to paradox. Tehdy jsem neměl nic za sebou, ale v té euforii se sháněly peníze snáze než teď,“ vzpomíná.
Nejdůležitější je trénink
Na Vinohradech míval obchod se sportovními potřebami. „To nešlo, to jsem poznal záhy,“ krčí rameny. Nějaký čas pracoval jako sekretář svazu handicapovaných sportovců, chvíli dělal na velínu v michelské teplárně. „Na směny, abych mohl trénovat,“ vzpomíná. Pomáhá partnerům, snaží se. „Vždycky jsem to nějak sehnal.“ A když pak přišla rodina, musela se vždycky uskromňovat, přiznává. Proto se začátkem každého roku aspoň zeptá: „Holky moje, vydržíme to ještě?“ A ony mu kývnou. „To víš, že jo, tati.“
Pod střechou Českého paralympijského výboru se v 90. letech podařilo vytvořit kvalitní podmínky. Jenže pak vypukl v hnutí sebezničující rozkol. „Ani po letech nedokážu přesně rozpoznat, kde je naprostá pravda, co se mělo učinit jinak,“ říká smířlivě Stark. Ten, který stál jako sloup Českého svazu tělesně postižených sportovců, odstaveného Českým paralympijským výborem mimo zdroje státních peněz i možnosti reprezentovat. Neuhnul, ani když pro to nesměl na paralympiádu do Pekingu. „Byl to souboj mé morálky, mé svobodné rozhodnutí,“ říká. „Naštěstí cyklistická reprezentace žila svůj život a já nevypadl z tréninku.“ Případ řešil i parlament… Jenže zase přišla ekonomická krize.
Mezi normálními
Na prstech jedné ruky hravě spočítáte handicapované profesionální sportovce v zemi. Nejdál to dotáhl cyklista Jiří Ježek, který se díky chytrému marketingu šikovné manželky Soni stal televizní celebritou. Ostatní sportují po práci. Do noci, do mrtva…
Vozíčkář Zbyněk Švehla vystudoval vysokou školu, vykonává náročnou ekonomickou profesi a dokáže se každoročně připravit na havajský triatlon Ironman. „To je úžasný výkon, smekám klobouk,“ říká Stark. „Ale ve světě to je jinak. Jen skutečně profesionálních handicapovaných cyklistů je nejmíň 50, možná stovka.“ Zato ti „obyčejní“ čeští se mohou věnovat sportu jen díky nadšení a podpoře přátel. „Svazy pomohou spíš s metodikou, financemi jen těžko.“ Pod ČPV funguje pět svazů podle druhu postižení (tělesně, mentálně, sluchově, zrakově a spastici). V každém kraji najdete tři až pět klubů. Dohromady se v Česku odhaduje asi 20 tisíc handicapovaných sportovců.
Aspoň jejich vnímání masovou společností už se „znormalizovalo“. Stark jezdí o medaile s podobně postiženými. Pravidelně však závodí stejně jako Ježek také se zdravými. Buď v závodech Unie amatérských cyklistů, nebo v Českém poháru s šestnáctiletými kadety. „Když jsme začínali, snažili se nám uhýbat, nechávali nás. A dnes? Normálně tě sestřelí loktem do škarpy. Ale tak to má být. Jezdím sice světové soutěže, ale největší potěšení mi přinese vynikající výsledek mezi zdravými,“ vypráví.
Až ho příště budu chtít porazit, budu si muset přidat hodiny v sedle. Hodně hodin… Do strkačky nejdu. Pro mě je nedotknutelný.
