Je z toho posledních pár let už skoro taková tradice. Sotva co dorazí volební výsledky, už se množí analýzy, jak preference souvisejí se sociálně-ekonomickým postavením voličů v jednotlivých okresech, ba i okrscích. Najednou z mapy znovu vystupuje přízrak Sudetenlandu, tentokrát však v podobě smutných údolí bez ekonomické perspektivy, plných zahořklých lidí, kteří podle toho, jak žijí, také hlasují.
Odsud je jenom krůček k receptům, jak to zařídit, aby se těmhle oblastem prosperita nevyhýbala, a proto mohly volit správně, tedy tak, jak volili pisatelé těch receptářů.
Co je prosperita než muška jenom zlatá? Nemáte absolutně žádnou záruku, že přijde, i když do mizerií postižených lokalit přivedete dálnice a rychlodráhu, zafinancujete slušnou univerzitu, do každé chalupy natáhnete vysokorychlostní internet a investorům slíbíte zvláštní úlevy, aby vytvářeli pracovní místa. Pokud pamatuji, tak s výjimkou toho broadbandu se tyhle věci na Ostravsku opravdu udělaly - jezdí tam pendolino, vedou tam dvě rychlostní silnice, spojení do Polska a na Slovensko funguje. Tak kde je ta prosperita? Mělo se tam nalít ještě víc peněz?
Berlin oder Gelsenkirchen
Připusťme, že ani v mnohem bohatších zemích, kam se do strukturálně slabých oblastí (většinou těch, které byly kdysi hodně závislé na těžebním průmyslu, hutích nebo na textilu) investovaly řádově větší peníze než u nás, nejsou výsledky nijak zvlášť přesvědčivé. Představte si, že jste mladý člověk z takového regionu, dostalo se vám velmi slušného vzdělání, nabídky na profesní uplatnění se jen hrnou. Jaká bude vaše volba - Berlin oder Gelsenkirchen, London or Bradford, Paris ou Pas-de-Calais?
Ilona Švihlíková: Renta jako rozšiřující se patologie
Každý, kdo v takové oblasti žije, se ptá, zda si může dovolit zůstat, anebo má odjet jinam; a čím větší obětovaná příležitost, tím jednodušší rozhodování. Stačí, aby z každého ročníku odjela třeba jenom pětina těch nejnadějnějších, a poznáte to: už tak postižený region se propadá ještě hlouběji a za lepším utíkají další lidé. Tento cirkulární pohyb sužuje víceméně všechny strukturálně slabé regiony, a ty se tak dostávají do sestupné spirály, protože jak už bylo řečeno - s negativním vývojem se těžko něco dělá, i když máte peníze a konsenzus, že je chcete do zmírnění rozdílů investovat. Sociální stát ve všech vyspělých zemích dovede -pochopitelně na různé úrovni - zajistit základní potřeby, střechu nad hlavou, oddlužení prostřednictvím osobní insolvence, nějaký minimální hotovostní příjem. Nic z toho ovšem neznamená naději, že zítra bude líp. Pokud má někdo špatně placený a nejistý džob, léta se nad ním vznáší odér neúspěchu, nepovažuje globalizaci za příležitost, ale za hrozbu.
Zradila jak kosmopolitní elita, tak konvenční politika, takže se hledá mesiáš, a kde je poptávka, tam se pokaždé někdo dostatečně rétoricky zdatný, „co mluví a myslí jako my“, objeví. Naštěstí nežijeme v době velké krize, postihla nás „jen“ dvojí recese a momentálně všude vůkol zuří konjunktura. V demokracii navíc nemusíme politický reparát skládat jednou za čtyřicet let. Takže když si na středním Slovensku - a že jsou tam, panečku, k vidění jiné věci než v nějakých Sudetech - zvolili občané Mariana Kotlebu, dokázala je nekompetentnost jeho party během jednoho jediného volebního období z tohoto poblouznění zase vyléčit.
Jinak samozřejmě pořád platí to, co v roce 1930 napsal José Ortega y Gasset: „Vzpouzející se masa ztratila všechnu schopnost religiozity a poznání. Není schopna mít v sobě víc než politiku, a to politiku nemírnou, ztřeštěnou, pominutou… Být levicový, stejně jako pravicový je jeden z nesčetných způsobů, jež si člověk může vybrat, chce-li se stát imbecilem.“
Přečtěte si:
BRICS: když nové hvězdy pohasnou
Selhání systému: procento nejmovitějších ovládá 82 procent bohatství
Blíží se konec globalizace?
