Kim Jongsam, jihokorejský disident, opozičník a nakonec prezident, byl pro svou zemi nejdůležitějším z poslů demokracie
V době Facebooku a Twitteru to zní neuvěřitelně, ale z Kim Jongsama (20. prosince 1927 – 22. listopadu 2015) udělal přes noc hrdinu jediný rozhovor v novinách. Šestnáctého září roku 1979 (kdy Leonid Brežněv připravoval sovětskou invazi do Afghánistánu, osobní počítač byl prakticky neznámým pojmem a československému hokejovému týmu kapitánoval Ivan Hlinka) vyšel v New York Times interview s jedenapadesátiletým šéfem jihokorejské parlamentní opozice. Zazněl v něm neslýchaný požadavek adresovaný administrativě tehdejšího amerického prezidenta Jimmyho Cartera: přestaňte podporovat naši vládu.
NAHLODANÝ REŽIM
V Soulu tehdy velel prezidentdiktátor Pak Čonghui a na způsobu, jímž tak činil, bylo znát, že je generál. Rodinné klany, z nichž později vyrostly dnešní úspěšné koncerny Hyundai, Samsung a další, měly zelenou, stejně jako příslušníci úzkého armádního velení. Naopak příznivci opozice, která existovala jen formálně, měli vyhlídky jedině tak na ústrky, šikanu a nejlépe rovnou žalář.
Taková doba si žádala hrdinský čin – a v podobě Kimova rozhovoru pro New York Times se jej dočkala. Prezident Carter sice Kimovo přání nevyslyšel (mimo jiné měl starosti s diplomaty zajaté islámskou revolucí v Teheránu a na Korejském poloostrově jeho pozornost poutal spíš jiný Kim v čele komunistické Severní Koreje, Kim Irsen), ale Pakův režim byl nenapravitelně nahlodán.
Nebylo to zadarmo. Prezident Pak svého šéfodpůrce přinutil k rezignaci na parlamentní křeslo a uvrhl jej do domácího vězení; Kim jednou na protest proti nepěknému zacházení absolvoval třiadvacetidenní hladovku. „Svítání nastane, i když kohout bude uškrcen,“ řekl tehdy a formuloval tím slogan, jenž provázel jihokorejské demokraty na jejich komplikované cestě za ukončením vojenské diktatury. Hodně jim pomohl šéf Pakovy ochranky, který se na konci roku 1979 zpronevěřil svému úkolu a Paka zastřelil. Hned však nastala jiná potíž: dva opoziční vůdci, Kim Jongsam a Kim Tedžung, nesnášeli vojenský režim stejně intenzivně jako jeden druhého. V prvních otevřených prezidentských volbách proto kvůli jejich řevnivosti znovu zvítězil exponent armády. Náš Kim tedy raději vstoupil do armádní partaje, aby měl více šancí dostat se na vrchol. Představme si, že by v Československu v roce 1990 vyhráli volby komunisté kvůli sporům Václavů Havla s Klausem, a Havel by proto raději příště kandidoval za komunisty.
Kim však neměl jednoduchý život ani jako prezident. Domluvil si průlomové setkání se severokorejským vůdcem Kim Irsenem, jenž ovšem dva týdny před schůzkou jako na potvoru zemřel. První setkání obou korejských bossů tedy absolvoval – i s příslušnou Nobelovou cenou – až jeho věčný rival a nástupce Kim Tedžung.
ASIJSKÁ KRIZE
Ironie osudu se naplnila v roce 1998, kdy Kim odcházel z funkce ponížený osmapadesátimiliardovou půjčkou od Mezinárodního měnového fondu, na kterou musel přistoupit v době asijské finanční krize. Přitom to byl právě on, kdo se ve své zemi zasadil o vytvoření moderního finančnictví. Těsně poté se zhroutilo, aniž by na tom nesl vinu. Odcházel s ostudou, ale zásluhu na mírumilovném přechodu od diktatury k demokracii, jenž umožnil jeho zemi získat přídomek největšího z asijských tygrů, mu už nikdo nevezme. Zemřel v Soulu na srdeční potíže.
O autorovi| DANIEL DEYL, deyl@mf.cz
