Kolapsy v nás

Společnosti si ani neuvědomují, že spějí k pádům

Když Český egyptologický ústav (ČEgÚ) společně s archeology před několika lety organizoval seminář na téma kolapsů, ještě jsem netušil, že se z tématu záhy stane HIT. Paradoxně ne díky poznání v našich oborech, ale v důsledku selhání bankovního sektoru světových ekonomik a pozorovatelných změn klimatu (zda v důsledku přirozených přírodních cyklů, nadměrných lidských aktivit či kombinací obého ponechávám stranou). Na Akademii věd ČR se nás sešlo asi deset přednášejících – od archeologa a egyptologa až po ekologa, geologa, matematika a filozofa. Na začátku setkání panovaly vážné pochyby o smyslu akce; když jsme se rozcházeli, byli jsme překvapeni, že naše závěry se víceméně shodují…

Nepřipouštění si úpadku Mne jako člověka zabývajícího se lidskými dějinami nejvíce zajímalo, jak se takový kolaps projevuje ve společnosti a co to vůbec je. Tedy: kolaps je něco, co se projeví náhle, nicméně jeho kořeny lze vysledovat mnohem dříve. Typické je, že společnost si ani neuvědomuje, že ke kolapsu spěje nebo že by bylo něco až tak v nepořádku. Stejně jako my. A stejně jako staří Egypťané si ani my moc neuvědomujeme, že jevy, jež obvykle vedou ke kolapsu, se projevují i v naší společnosti. S tím velkým rozdílem, že naše společnost – alespoň teoreticky – disponuje věděním a nástroji, jež může ke svému užitku využít více než kdy dříve. Jednou z nejniternějších vlastností každého impéria (a skoro každého vládce) je přesvědčení, že nikdy neodejdou ze scény. To se týkalo starověkého Egypta, Řecka nebo Říma a jednou se bude týkat i civilizací současných; o politicích či vládcích ani nemluvě. Přitom naše dějiny nás neustále přesvědčují o opaku. Jako klasický příklad může posloužit jedna kapitola ze staroegyptské historie – vzestup a pád stavitelů pyramid Staré říše, doby datované do 27.–22. století před Kristem. Jednalo se o jeden z prvních centralistických států v dějinách lidstva, za jehož vzestupem stálo několik faktorů, které jsou překvapivě stále aktuální i dnes.

Byrokratizace a šedé eminence Aby bylo možno financovat státní stavby staroegyptských panovníků (nejznámější z nich jsou bezesporu pyramidy jako ty v Gíze), bylo zapotřebí propracovaného výběru daní. Ten se určoval z výše každoroční záplavy Nilu, která limitovala plochu zavlažovaných polí. Neplatiče stíhal tvrdý trest… Dnes se poměrně velká skupina vyškolených expertů specializuje na optimalizaci daní, tedy na konzultace o tom, jak odvést daní co nejméně. Dalším limitujícím faktorem byl vzestup poměrně velké skupiny úředníků, kteří byli schopni udržet rostoucí stát a jeho funkce v chodu. Původně šlo o pár desítek funkcionářů dosazovaných panovníkem. Ti navíc pocházeli z jeho rodiny. S narůstající složitostí státních orgánů a specializovaných „ministerstev“ ztratil panovník přímou kontrolu nad vývojem státních záležitostí a nutně přijal značně symbolickou úlohu. Vysoce postavení úředníci postupně dokázali navázat vysoké úřady na členy svých rodin, takže došlo k výraznému rozvoji nepotismu, kdy synové nastupovali do úřadů svých otců. Moje skromné znalosti veřejného života v ČR a v zámoří mi dovolují obavu, že tento trend nevymizel z řízení státních útvarů ani po několika tisících letech. Ba právě naopak. Častěji, než by bylo optimální, se můžeme setkat s tím, že o výkonu té či oné funkce rozhoduje právě „vhodnost“ kandidáta, ne jeho schopnosti. Dnes ale nejde o tak okaté případy – zejména díky komplexnosti a různorodosti podnikání, ať již ve státních či soukromých sférách. Snad nejkřiklavějším případem mohou být ne zcela ojedinělé doklady této praxe v tělese zákonodárné moci vzešlém z našich demokratických voleb. Ze stejného soudku je i v současnosti dohádatelný rozpor mezi sférami vlivu formálně pověřených úředníků a „šedých eminencí“, které ač bez jakékoli oficiální funkce, mohou hýbat státními záležitostmi více než leckterý náměstek. Orwellowský popis doby a vlády etiopského posledního císaře Haileho Selassieho (vládl 1930 až 1974) Riszarda Kapuścińskeho je plný neuvěřitelných detailů mechanismu jeho vlády. Jeden z nich v této souvislosti uvádí, že plebejec Aklíl – bez jakékoliv funkce ve státě či paláci! – měl větší vliv na dění než ministři. Bylo to proto, že sféry vlivu se vymezovaly ne oficiálním postavením a tituly, ale možností přístupu ke králi a jeho Uchu.

Krize schopných panovníků? Na tento faktor navazuje i krize schopnosti panovníka a státu zajistit prosazení rozhodnutí v oblastech vzdálenějších od centra státní moci a krize legitimity. V podstatě nejde o nic jiného, než že jednotlivé staroegyptské kraje si v době úpadku Staré říše „dělaly, co chtěly“, a byly v područí několika lokálních oligarchů. Nechci ani náhodou tvrdit, že to se děje i dnes, ale po nedávném dlouhém pobytu v Egyptě jsem měl například zamotanou hlavu z toho, jak se v Česku v tom kterém kraji řeší lékařské poplatky. Uvnitř jednoho a toho samého státu! Obdobně se asi laik pozastaví nad regionální nebo nadregionální dominancí té či oné firmy. Stejně tak mohl být člověk na rozpacích, když se dočítal o zpochybňování profesionální integrity svrchovaných orgánů jako například Ústavního soudu ČR. Jestliže v kandidátském projevu na předsedu strany náš nový premiér tvrdí, že nekrade a je neúplatný, tak to nepochybně znamená, že se vůči těmto rozšířeným nešvarům v politice a společnosti vymezuje. Je to normální? Bohužel už asi ano. Už ve starém Egyptě si vysocí hodnostáři nechávali na stěnách hrobek tesat nápisy, v nichž tvrdili, že si je nechali postavit výlučně z řádně získaného majetku. Měly by tyto nápisy význam, kdyby nešlo o obecně rozšířený standard chování úředníků?

Nakynulá státní zátěž Mým dalším oblíbeným faktorem je „opulence“ a neproduktivní výdaje ze strany státních orgánů. Aby si staroegyptský panovník udržel navenek svůj božský statut (a byl uznáván za jediného zprostředkovatele mezi lidmi a bohy staroegyptského panteonu), potřeboval armádu placených kněží, kteří pracovali v jeho a samozřejmě i ve svém zájmu. Tak, jak se rozrůstal staroegyptský stát, rostla i tato skupina. Každý staroegyptský panovník si postavil zádušní komplex, v němž po jeho smrti probíhal zádušní kult. Toho se účastnily stovky kněží a jejich počet logicky rostl tak, jak se navyšoval počet komplexů. Jeden z unikátních českých objevů představují papyrové archivy z Abúsíru, které mechanismus výborně popisují. Za jistý vrchol tohoto trendu můžeme považovat jeden z údajů z papyrového archivu panovníka Raneferefa v Abúsíru (poměrně málo významný panovník žijící v 25. století před Kristem). Z něj se dozvídáme, že během jediného náboženského svátku v Ptahově chrámu v Memfidě (tehdejším hlavím městě Egypta) trvajícím sedmnáct dní bylo poraženo 221 kusů dobytka! Netřeba připomínat, že staroegyptský kalendář se svátky jen hemžil a že veškeré maso skončilo v „kapsách“ kněží a jejich rodin. Obdobné slavnosti probíhaly paralelně ve všech existujících zádušních komplexech panovníků, kde skladovací plochy ke konci Staré říše značně rostly – rostly tedy výdaje státu na placení kněží. Srovnatelně „produktivní“ jsou dnes asi nadstandardní služební byty, luxusní služební auta, bonusy, dovolené či různé merendy výše nebo níže postavených státních úředníků. Udržování určitého mýtu či symbolu něco stojí – jedno je však jisté, nejde o nekonečný proces.

Vliv klimatu na dějiny Posledním významným krizovým faktorem je klimatická změna. Díky geologii a příbuzným oborům víme již dlouho, že cyklické výkyvy klimatu, střídání dob ledových a meziledových je přirozenou součástí běhu světa. Otázkou je, co se děje s klimatem v době posledních zhruba deseti tisíc let, kdy je rozkolísanost poměrně veliká a jen Evropa v posledních stoletích prošla několika velkými klimatickými stresy. Co je ale jisté, je to, že výkyvy klimatu měly a mají velký vliv na chod lidských dějin: pokles vodnatosti Nilu přispěl k rozpadu starého Egypta: bez záplav nebyla úroda, tedy daně; bez daní nebylo z čeho financovat státní aparát a ideologii a zachovat integritu státu. V době, kdy si vysoce postavení úředníci dělali ve státě, co chtěli, kdy centrální orgány byly de facto pouze diváky dění a kdy neudržitelně narostly neproduktivní výdaje státu, byla sucha tou poslední ranou a spouštěcím prvkem kolapsu. Nešlo však o výjimku v dějinách. Klimatické změny byly znatelné v době vzniku husitského hnutí a tání ledovců možná povede k tomu, že Grónsko se za pár desetiletí stane významnou ekonomikou založenou na těžbě ropy.

Kdo neguje minulost, pohrdá sebou Když se ohlédnu za výsledky výše zmiňovaného semináře v AV ČR, ještě více jsem přesvědčen, že historické a archeologické obory mají velký smysl i dnes. Je sice v módě nad nimi ohrnovat nos a pochybovat o jejich smyslu, nicméně kdo se tak projevuje, popírá smysl vlastního konání. A to jsme každodenně svědky vystupování osob (a někdy i osobností), které věří, že jejich činy jsou nutně středem všeho dění a zapíšou se do „DĚJIN“. Stejně významné je pro mne poznání, že tytéž faktory, které přivodily vzestup prvního staroegyptského státu, se staly i příčinami jeho pádu. Otázkou je, co se s tím dá dělat. Jedno z poučení, které z toho plyne: možná nastává doba, abychom opět přemýšleli o teorii změny umožňující zachování komplexních systémů, jakým je například naše společnost. Základem by mohla být skutečnost, že nelze „nastavovat“ či vylepšovat ty faktory, jež kdysi fungovaly, ale nyní ztrácejí na dechu. Je to hlavní poučka krizových manažerů – základem úspěchu je od základu změnit stávající a stále unavenější systém. Kam nás to může dovést, je otázkou pro společenské a přírodovědné obory. Zajímavá je i perspektiva egyptologa, jenž může sledovat vývoj jedné civilizace po dobu více než tří tisíc let. Dobu, během níž vzniklo a zaniklo několik státních útvarů. Všechny patřily téže civilizaci; všechny vzešly z odlišných zárodečných faktorů, stejně odlišně i zanikly. Nicméně povaha těchto faktorů byla vždy podobná, odlišná byla jen forma. A tak je tomu dodnes.

Smysl historických oborů Na jedné straně na nás doléhají argumenty, že právě historické obory často nemají v moderním světě – tolik zasvěcenému technologiím – co pohledávat. Na druhé straně však asi nebudu dalek od pravdy, když napíši, že valná část problémů dnešního světa má právě společenský základ: odlišná náboženství, rasové, sociální a jiné konflikty, jazyková a kulturní diferenciace, její nepochopení a občasné zneužívání, politické války a různé druhy diskriminace. Tak bych rád věděl, jak toto vše budeme „uchopovat“, když tuto problematiku nebude mít kdo řešit. Tím spíše, když – podle současného hodnocení vědy v Česku – vypadají právě zástupci těchto oborů jako darmošlapové. S tím souvisí snad poslední otázka, jež mne v této souvislosti trápí. Svět a poznání se neuvěřitelně rozšiřuje a komplikuje. Logicky mi z toho vyplývá, že jeho poznávání by mělo vyžadovat delší dobu a mnohé formy specializovaného studia. Naproti tomu se většina světa (a Česko není výjimkou), snaží cestu k poznání – ale hlavně dosažení formálně certifikovaného vzdělání – maximálně zjednodušit: počínaje zpochybněním úlohy matematiky jako integrální součásti vzdělání jakékoliv střední školy s maturitou. O tom, že je něco v nepořádku i na vysokých školách, svědčí „létající“ profesoři vyučující během týdne na několika vysokých školách. Kdy ti mají čas bádat? Nechápu a jejich nadání jim závidím. Hlavně je ale matoucí tendence vykazovat tabulkově rostoucí počty absolventů. Jakoby snad „více“ znamenalo „lépe“. Nechci a ani nebudu radit či podsouvat jakési závěry, spíš bych chtěl, abychom si alespoň občas dali tu práci a přemýšleli. O tom, kde a jak žijeme. Co a proč vlastně děláme. Přemýšlení je náš největší evoluční dar; podle toho bychom s ním měli i zacházet. Možná jen jeden návrh: pokud se smíříme s tím, že kolapsy jsou také součástí přirozeného běhu věcí a de facto nezbytnou součástí procesu vedoucí ke „zmrtvýchvstání“, třeba se nám povede něco udělat. I kolaps se dá přežít. Tak proč ne my?