Chtěli byste, aby erár ušetřil a vaše země posílala do Bruselu jen polovinu z toho, co nyní? Tak zatlačte na své politiky, aby konečně kývli na naše nové daně. S tímto lákadlem se nedávno na „své“ unijní spoluobčany obrátil šéf Evropské komise José Manuel Barroso. Na první pohled jde o výhodnou slevu. A nejen proto, že se kvůli ní jinak nesrozumitelně hovořící nejvyšší euroúředník snížil k jasné řeči, které by každý měl rozumět jako malé násobilce.
Dokonce i jinak euroskeptičtí Češi Barrosovi rozumějí. Komu z nich by se nechtělo ročně z eráru ušetřit až 660 milionů eur, jak to slibuje studie Evropské unie? Má to ale jeden háček. Poté, co počátkem měsíce unijní ministři financí definitivně pohřbili plán na zavedení daně z finančních transakcí (FTT), by se politici napříč Evropou museli shodnout na jiných „nových zdrojích příjmů“. Přeloženo do běžného jazyka – na harmonizovaných evropských daních s jedním základem a jednou sazbou.
Nápadů je přitom řada. Evropská komise má v plánu ještě několik rozpracovaných daňových receptů, které by měly ulevit každoročním tahanicím o unijní rozpočet. A dvojnásobně nebezpečných – do kapsy by totiž nemuseli ani tak sáhnout „zlí“ kapitalisté, na něž má Brusel spadeno, jako především evropští občané.
Pro Německo nebo Francii, tedy země, které nejvíce tlačily na přijetí transakční bankovní daně, by to přesto byla výhoda. Přesvědčit voliče, že se všem Evropanům prodraží bankovní služby a z účtenky ze supermarketu poputuje rovnou procento ze základu DPH do Bruselu, může být snazší než argumentovat, proč mají třeba zrovna Němci na záchranu eura připlácet nejvíce ze všech Evropanů.
Severská liga
Ostatně správce německé státní kasy Wolfgang Schäuble jako první zdůraznil, že po krachu FTT bude prosazovat jiné evropské daně, které by se naplno mohly rozběhnout po roce 2020. A zdá se, že podporu získává především ve Skandinávii. „Kolegové navrhli daň z finančních aktivit. Pak je tu také možnost podívat se na britskou bankovní daň a nechat se inspirovat,“ prohlásila dánská ministryně hospodářství Margrethe Vestagerová. Ani její švédský protějšek Anders Borg se debatám o tom, jak přimět banky odvádět peníze rovnou do bruselské kasy, nebrání.
Ve hře je především mladší sestřička FTT – daň z finančních aktivit (FTA). Na rozdíl od zdanění transakcí, tedy fakticky obratu bank, by se danily zisky. V případě pětiprocentní sazby by do Bruselu mohlo doputovat až 25 miliard eur. I když ani Evropská komise nepočítá s tím, že by mělo jít o náhradní příjmy do unijního rozpočtu, ale spíše o doplňkové, v mnoha ohledech by FTA byla politicky průchodnější než zkrachovalá transakční daň.
Zatímco FTT by ze tří čtvrtin zaplatili Britové (respektive londýnská City), na bankovní daň ze zisku by nejvíce doplatili Lucemburčané. Ti by totiž vzhledem k silné koncentraci bank v nejmenším státě EU v přepočtu na osobu zaplatili nejvíce – zhruba stejně jako Češi, Slováci a celé Pobaltí dohromady. Obchodování s finančními produkty tvoří čtvrtinu příjmů lucemburského rozpočtu, a tak se nelze divit, že potížistou v prosazování daně z finančních aktivit tentokrát není tradičně Velká Británie, ale naopak země, jejíž dlouholetý premiér Jean Claude Juncker již sedm let předsedá eurozóně.
Banky hrozí odchodem
Daň z finančních aktivit je však těžko průchodná z jiných důvodů. Na rozdíl od FTT sice nezkoumá povahu finančních operací a zdaňuje pouze výsledný objem obchodů, neznamená to ale, že měří stejným metrem. Po jejím případném zavedení by se v nevýhodě vyskytly ty země EU, které dosud žádnou speciální bankovní daň neuplatňují. Není důvod – vesměs totiž nemusely bankovní sektor dotovat finančními injekcemi z rozpočtu. Kromě Česka a Slovenska je to ještě Rumunsko, Polsko, Litva a Estonsko. Jenže také třeba Německo nebo Velká Británie, kde finanční domy platí kromě firemní daně ještě zvláštní odvody státu, by musely pravděpodobně své domácí poplatky zrušit – hned dvojí daň uvalená na stejné obchody by vedla k masivnímu odchodu bankovních centrál do levnějších zemí. Nebo alespoň k hrozbě odchodu, což v politice vyjde téměř nastejno.
Nakonec i volání po spravedlivějším rozložení břímě, které v době krize požadoval Mezinárodní měnový fond, by se minulo účinkem. Zvýšené náklady způsobené daní z finančních aktivit by banky přenesly na klienty. Ostatně to tak dělají obvykle pokaždé, když jim stát znepříjemní zisky. Dodatečné výdaje by tak zaplatily firmy i drobní střádalové na nižším úročení vkladů a vyšších poplatcích za služby. Barrosem slibovaný efekt úspory z eráru by tak obratem všichni evropští občané zaplatili z vlastní kapsy.
Daň z finančních aktivit má mnohé společné s jiným mechanismem z dílny Evropské komise, který tentokrát pro peníze sahá do peněženek půl miliardy občanů EU zcela otevřeně. Brusel v roce 2010 nechal vypracovat studii k jednotné evropské dani z přidané hodnoty, která by do společné unijní kasy mohla přinést dalších až 50 miliard eur. Ze všech navrhovaných vlastních zdrojů, jak se bruselské daně eufemisticky nazývají, jde o řešení nejtransparentnější. Základ pro výpočet DPH je totiž v unii částečně harmonizovaný a část z něj se do Bruselu odvádí již nyní. Česko tak loni do společného rozpočtu EU poslalo mimo jiné 207 milionů eur z DPH vybrané finančními úřady.
Účtenky do Bruselu
Komise teď zvažuje, že mezi nové příjmy bude patřit jeden procentní bod z DPH ceny zboží a služeb, který se bude odvádět rovnou do Bruselu. Svým způsobem by to byla nejplošnější evropská daň. V zemích EU se loni vystavilo 29 miliard účtenek a faktur, z nichž se účtovala DPH – polovina připadla na firmy, druhá polovina na koncové zákazníky. Zvyšování daně z přidané hodnoty je navíc celoevropským receptem na děravé rozpočty. Za poslední dva roky zvedlo sazbu DPH osmnáct států sedmadvacítky, Česko nevyjímaje. S vysvětlováním bruselského jednoho procenta, o němž se uvažuje, by tak politici zřejmě neměli větší problém.
Tady však transparentnost evropské DPH končí. Jedno procento odváděné do Bruselu se totiž diametrálně liší od 0,3 procenta ze základu daně z přidané hodnoty, které se do společné kasy posílá nyní. I kdyby si národní státy uchovaly své vlastní sazby DPH, politici by už nemohli určovat, co spadne pod nulovou anebo alespoň sníženou sazbu. Boj o dětské pleny, noviny, víno nebo knihy by byl kvůli harmonizaci předem rozhodnut v Bruselu, kam by se i přesunul veškerý tlak lobbistů.
Další díra do peněženek
Zatímco politici by přišli o svá privilegia, těmi, kdo by evropský rozpočet plnili, by opět byli zákazníci. Vzhledem k tomu, že dohoda o jednotné sazbě DPH napříč Evropou je chiméra, bruselské procento by okamžitě navýšilo stávající národní sazby, které beztak v mnoha zemích včetně Česka napřesrok ještě poskočí vzhůru. A vzhledem k tuhé cenové válce, která panuje třeba na potravinářském trhu, je téměř jisté, že celoevropsky naordinované zvýšení DPH by nakonec zaplatili zákazníci – třeba v podobě dražších cenovek v supermarketech.
Zatímco jet nakupovat přes půl Evropy je pro zákazníka nemyslitelné, v případě firem už takový exodus za levnějším živobytím hrozí. Právě to by mohlo být důsledkem další chystané daně. O té Evropská komise zatím sní, aniž by ji kdy rozpracovala do podoby návrhu. Jednotná daň z příjmu právnických osob (EUCIT) by podle hrubého nástřelu Bruselu mohla do rozpočtu přihodit až patnáct miliard eur. Prozatím ale není na pořadu dne. To ovšem neznamená, že by Evropská komise zahálela s přípravnou fází. Hospodářským a měnovým výborem europarlamentu minulý měsíc prošel návrh směrnice o konsolidovaném základu firemní daně (CCCTB), z něhož by se EUCIT snadněji vypočítával.
Daň skrytá za fíkem
Zatímco Brusel argumentuje tím, že zejména velkým koncernům by se ulevilo, protože by daně rozložily do všech zemí, kde působí, eurokonzervativci požadují jen takový model, který firmám umožní danit tam, kde je to nejvýhodnější. Kromě toho je pro ně celý projekt CCCTB ideově pochybený. „Je to pouze předehra k harmonizaci daňových sazeb, a tedy k likvidaci daňové konkurence a vynucenému zvýšení daní v Česku,“ varuje Ivo Strejček, europoslanec za ODS. A proč společné daně nebo alespoň odvádění stejné části daně nezapadají do konceptu jednotného trhu, který se snaží společně s Brity na unijní půdě prosazovat šéf ODS a premiér Petr Nečas? „Myslím si, že jednotný trh se už vyčerpal a požírá sám sebe. Evropská DPH je jen fíkový list, kterým se to překrývá,“ doplňuje europoslanec s tím, že je třeba především šetřit, a ne hledat nové daně.
Celá debata o nových rozpočtových příjmech EU tak připomíná obecný postoj Prahy k unii. Přestože některé nápady považují čeští vládní politici za dobré, nechtějí je právě proto, že jsou z Bruselu. Správce českého eráru Miroslav Kalousek by rád DPH také sjednotil a odstranil seznamy výjimek, běda ale, když cokoli z toho bude pocházet z dílny Evropské komise. A už vůbec nepředstavitelný je nějaký pravidelný daňový tok do Bruselu, který by ČSSD naopak uvítala. Podle Jana Zahradila je věc jasná – EU musí pravidelně chodit s prosíkem. „Unie musí jednou za sedm let přijít za členskými státy, požádat o peníze a říci, na co je chce použít,“ míní europoslanec.
Vzhledem k tomu, že Evropu čeká další utahování opasků, jsou návrhy Evropské komise na kompletní změnu financování evropského rozpočtu neprůchodné. Ne snad proto, že by státní kasy nakonec přišly na více peněz. Naopak – z eráru by se ušetřilo. Jenže EU je stále vnímána jako vysoká politika, která se dělá někde v Bruselu a jejíž chod spolkne stejnou položku státního rozpočtu jako jakékoli české ministerstvo. A na to si lidé také přímo nepřispívají ze svých nákupů a bankovních účtů. Do roku 2020, kdy začne další unijní sedmiletka, tak evropský rozpočet podle všeho čeká osvědčená taktika popsaná Zahradilem. Můžeme ji nazvat třeba velikonoční. Evropská unie bude mít přesně tolik, kolik si u svých členů vykoleduje.
