Nikoli v Litvínově, ale v Londýně a dalších světových metropolích slaví renesanci idea vzniklá v bolševickém Rusku. Ne z lásky ke komunismu. Kvůli neúnosným nájmům
Kdo by si pomyslel, že litvínovský Kolektivní dům, vyprojektovaný funkcionalistickými architekty Evženem Linhartem a Václavem Hilským ještě v roce 1947, najde následovatele zrovna v centrech světového kapitalismu.
Neboť kolektivní bydlení je posledním hitem v Londýně i v New Yorku, v Berlíně, Bostonu i Seattlu. Ideologie i klientela se změnily, už to není pro zaměstnance chemičky, nýbrž pro „kreativní hipstery“ ataké to není za úplně přátelské ceny, ale princip zůstal v podstatě stejný. Garsoniéra nebo malý byt se sociálním zařízením mají všechno ostatní - od kuchyní, prádelen přes kino, knihovnu, tělocvičny až po kavárny a obchod - společné pro všechny nájemníky vjedné a té samé budově.
Jedenáctipatrový činžovní dům Old Oak společnosti The Collective v severozápadním Londýně se pyšní tím, že jde o největší objekt co-livingu na světě. Přitom je pro pouhých 550 lidí, což s „Koldomem“ nesnese srovnání ani náhodou, neboť ten byl projektován na trojnásobné osazenstvo.
První byl Narkomfin
To, co dnes realitní experti v Londýně považují za „jeden z nejslibnějších nápadů, pokud jde o bydlení budoucnosti“, je ve skutečnosti koncept, který je starý 89 let.
A kde jinde by původní originál našli než uprostřed Moskvy. Pravým předobrazem kolektivního bydlení je dnes velmi zubožená budova zvaná Narkomfln, což je dobový předválečný sovětský akronym, pod nímž se rozumí činžák dostavěný v roce 1932 pro úředníky lidového komisariátu flnancí podle plánů konstruktivistických architektů Mojseje Ginzburga a Ignatije Milinise z roku 1928.
Už tehdy v něm bylo to, co dnes najdou mileniálové v londýnském Old Oaku - malé byty bez kuchyní se společnými prostory, kde měl sovětský člověk přijít na chuť novému, „společensky pokrokovějšímu životnímu stylu“. Ženy měly být osvobozeny od druhé směny v podobě praní, vaření a dalších úmorných domácích prací, aby se mohly věnovat o to intenzivněji té první. Stalin těmhle modernisticko-emancipátorským novotám zrovna nehověl, podobných domů v Sovětském svazu stihli postavit jen pár a v samotné budově Narkomflnu později vznikl na střeše, na místě společných odpočinkových prostor, luxusní byt pro tehdejšího komisaře (ministra) financí Nikolaje Miljutina. V podpalubí si pak nájemníci načerno dodělávali mrňavé kuchyňky, kde mohli vařit pro sebe a ve „vlastním“.
Idea kolektivního bydlení ovšem nezanikla, pouze od ruských konstruktivistů převzal štafetový kolík Le Corbusier, příkladem budiž jeho Unité d'habitation v Marseille, která byla předobrazem mnoha dalších projektů, které integrovaly občanskou vybavenost včetně školek přímo do obytných komplexů. A jistěže se Francouzi nemohli obejít bez kuchyní v bytě a mezi byty byly mezonety s balkonem. V Česku je docela dost sídlišť navrhovaných v60. letech, která jsou zdařilými interpretacemi corbusierovského urbanismu, to nejambicióznější mělo tuším i ty panelákové mezonety. Autor Makra prožil na pražském Pankráci I. dětství. Byty měly umakartová jádra, ale sídliště bylo velkoryse proponované. Trochu ho vypulírovat, dostavět podzemní garáže, a bylo by i dnes atraktivní středostavovské bydlení.
„Koldům“ v Litvínově měl tedy dvojí zdroj inspirace, ale v Česku ani nikde jinde se neuchytil, protože dával málo soukromí a příliš mnoho společného. Až doteď.
Z nouze ctnost pro singles
Jakkoli dnešní co-livingové projekty mají své historické předobrazy, odehrávají se ve zcela odlišném, ryze kapitalistickém kontextu. Můžete fantazírovat o sdílené ekonomice, kolik chcete, ale hlavním důvodem jsou nebývale vysoké náklady na bydlení. Nejen v Praze, nejen v České republice.
Nízká dostupnost vlastnického bydlení, ale i rostoucí nájmy trápí kdekoho. Průměrné nájemné v poměru k průměrnému příjmu překročilo třetinovou hranici i v Londýně a v New Yorku a seznam drahých měst, kde už si normální bydlení nemohou dovolit ani slušně vydělávající profesionálové, se neustále prodlužuje. Co-living je tak z nouze ctnost pro singles, kteří odkládají založení vlastní rodiny s dětmi a zároveň nechtějí obětovat majlant za pronájem bytu (o pořízení vlastního už v Londýně mohou přemýšlet jen bohatí). Zbývá jim sdílení bytu s neznámými lidmi, kde mají vlastní pokoj, ale už ne sprchu a toaletu. Po škole je to pokračování vysokoškolského života, ale časem se to zajídá. Dojíždění ze vzdálených předměstí nebo jiných levnějších měst vokolí také není nic povznášejícího. No, a oprášený „Koldům“ je na světě.
Společné prostory musejí jistěže vypadat hipstersky stylově a nájem včetně služeb vOld Oaku vyjde o něco dráž než pokojík se sociálním zařízením na moderní koleji v centru Londýna. Ten stojí přes sedm set liber měsíčně, v Old Oaku mezi osmi stovkami a tisícem za měsíc včetně služeb. Průměrný plat je v Londýně řekněme pětatřicet tisíc brutto ročně, medián nějakých sedmadvacet tisíc, přitom mezi jednotlivými čtvrtěmi jsou obrovské rozdíly, přece jen je to megalopole.
V grafech máte přehled o městech, která jsou levná v porovnání mediánu (prostřední) ceny bytu a příjmu, přičemž za dostupné lze považovat bydlení, které lze pořídit zhruba do trojnásobku příjmu. Je zbytečné říkat, že do téhle hranice se vejde v Česku leda tak sídlo, kde by se dalo natáčet pokračování Divokých včel. S nízkými cenami jdou ruku vruce i nízké příjmy a mizerie všude vůkol.
Všechno ostatní je již mimo mezinárodně akceptovaná kritéria dostupnosti. Což platí pro všechna statutární města v republice, přičemž Praha je kapitolou sama pro sebe, ta se dostane poměrem ceny a příjmu snadno do první světové pětky aje lhostejno, zda to počítáte přes medián nebo průměr - vždycky to dopadne stejně špatně.
Příčiny takhle vyšponovaných relací jsou vesměs všude stejné: velmi nízká nabídka daná sešněrováním pravidel nové výstavby a limitacemi v podobě dopravní dostupnosti. Čekat, až si politická reprezentace uvědomí, že tohle je ta doopravdy vysoká priorita? Možná budete čekat dlouho. Risknout to, že pořád ještě budete nastupovat do rostoucího trhu, a zadlužit se až po uši nejen na hypotéce, ale všude kolem včetně rodiny a přátel? Atu o tom letadle znáte? *
O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz
