Firmy poprvé zveřejnily, kolik platí svým šéfům
Na poslední chvíli okleštěná povinnost zveřejnění platů vedení firem, které jsou listované na českém veřejném trhu, dokázala, jak velký je i patnáct let po revoluci rozdíl mezi raně postkomunistickou Českou republikou a „vyspělou“ západní Evropou. Ve schopnosti lobbingu Česko západní Evropu dohnalo a možná i předehnalo. Ve které západoevropské zemi je možné, aby byl zákon schválen, podepsán prezidentem a vytištěn ve Sbírce zákonů během dvou dnů? Rozdíl ve vnímání firemní kultury v českých polostátních molochách na jedné straně a firmách ovládaných zahraniční subjekty na straně druhé nemůže být markantnější.
S předstihem.
Již několik dní před zákonem stanoveným limitem pro zveřejnění výročních zpráv se bylo možné dočíst, že například vedení České spořitelny bere přes 100 milionů korun, management Komerční banky 53 milionů korun a že 46 členů vedení Zentivy si vydělalo 158 milionů. V polostátním ČEZ ještě v době, kdy již uvedené firmy své výroční zprávy zveřejnily, svítila světla v kancelářích a na poradách se řešil způsob, jak výši mezd a odměn zveřejnit. Jestli rozdíl nebude v tom, že pokud někomu začne vadit, kolik bere Alexis Juan, budou to pravděpodobně jen členové dozorčí rady Komerční banky. Porovnají náklady na svého ředitele s výnosy, které jim přináší, zhodnotí, zda si opravdu zaslouží svůj plat, tedy přes třináct milionů korun ročně, případně zda za tyto peníze nenajmout někoho jiného. Skutečnost, že nejsou známé přesné výše milionových odměn a prebend státem delegovaných úředníků do dozorčí rady ČEZ, však lidem bude vadit zcela oprávněně. Problém, který opět souvisí se stupněm postkomunistického vývoje České republiky, by však Alexisu Juanovi mohl nastat, pokud by bydlel nikoliv v Praze, ale v některém malém českém městě.
Do hospody ne.
„Poté, co některá média zveřejnila údaje o výši mých odměn, stačí, abych prošel od svého domu do centra obce a všichni se za mnou otáčejí. Nemůžu už chodit ani do místní hospody. Vejdu dovnitř, celá místnost ztichne a všichni mě sledují. Po celou dobu musím poslouchat narážky na to, kolik jsem si vydělal, a že nezaplatím ani jednu rundu. Argumenty, že jsem z vydělaných peněz zaplatil skoro polovinu na daně, nikoho nezajímají,“ konstatoval jeden z významných manažerů, jenž si nepřál být jmenován. Nepřekvapí však, že žije v malém městě. Šéf společnosti ČEZ Martin Roman k tomu dodává: „Věřím, že jednou nastane situace, kdy bude možné zveřejnit podrobné informace o odměňování každého člena vedení společnosti, jako je tomu ve Spojených státech. Zda to ale bude za pět nebo deset let, ale nedokážu odhadnout.“ Právě závist je jedním z nejsilnějších argumentů, proč někteří vysocí manažeři odmítají své platy zveřejnit. Nemusí to být pouze závist sousedů, nepříjemné je některým i to, že jejich plat znají podřízení a kolegové.
Scházelo málo.
Přitom ještě před dvěma týdny šéfové firem, kterých se týká zveřejňování odměn, trnuli. Zákon o kapitálovém trhu jim totiž nařizoval odtajnit údaje u každého jednotlivce. Lobbisté najmutí kapitány českého průmyslu však nakonec dokázali nemožné. V závěru předminulého týdne obě komory Parlamentu odhlasovaly v zákoně změnu, která nařizovala zveřejnění pouze souhrnných informací o odměnách. Novelu ještě v den, kdy o ní hlasoval Senát, podepsali premiér Jiří Paroubek i prezident Václav Klaus a v pondělí 2. května vstoupila v platnost. Pro ty, kteří se těšili, že získají přesný přehled, kolik berou jednotliví manažeři polostátních firem, tak začal máj zklamáním. Například elektrárenská ČEZ, ve které stát ovládá majoritní podíl, odtajnila jen souhrnnou výši odměn, kolik dostávají jednotliví manažeři stále zůstává tajemstvím a o výši jejich příjmů lze nadále jen spekulovat. Ze zveřejněných údajů vyplývá, že si vedení společnosti ČEZ, celkem dvanáct lidí, vydělalo loni na základní mzdě 42 milionů korun, na odměnách 41 milionů a na tantiemách dalších dvanáct milionů korun. Vedení společnosti navíc mohlo využít motivační program na nákup tří milionů kusů akcií za průměrnou cenu 107 korun za kus. Aktuální hodnota cenných papírů je nyní kolem 1,26 miliardy korun. Pokud by je členové vedení prodali, vydělali by prodejem celkem 927 milionů korun. „Zveřejnili jsme údaje přesně dle dikce zákona, pro rozhodování investorů jsou takové údaje nesmírně důležité a dostatečné,“ sdělil týdeníku EURO generální ředitel ČEZ Martin Roman. Jak dodal, investoři zároveň oceňují, že vedení elektrárenské firmy má možnost využít motivační program na nákup akcií firmy. „Vědí, že vedení společnosti má zájem na rozvoji ČEZ,“ dodal Roman. Souhrnnou výši odměn zveřejnily například i společnosti Unipetrol a Český Telecom.
Každá jinak
V České republice jsou pouze dvě velké banky, jejichž akcie se obchodují na burze. Komerční banka má vlastní emisi, Česká spořitelna je přítomná prostřednictvím Erste Bank. Přestože obě banky platy svých manažerů zveřejnily, investoři a akcionáři se vše stejně nedozvěděli. Česká spořitelna oznámila, že její představenstvo si loni přišlo na více než 90 milionů korun, dozorčí rada na patnáct milionů. Kolik bere jeden z nejúspěšnějších manažerů na českém trhu Jack Stack, však například zástupci měst, kteří patří k posledním minoritním akcionářům spořitelny, nadále netuší. Je to paradox, neboť loňský plat generálního ředitele Erste Bank Andrease Treichla (v přepočtu přibližně 200 milionů korun) je veřejně známý. Naopak Komerční banka s publikováním platů jednotlivě po manažerech problém nemá. Zatímco spořitelna do platů zahrnula i odměny členů vedení od Erste Bank, Komerční banka si informace o prémiích přicházejících z pařížské Société Générale, nechává pro sebe. Tvrdí, že akcionáře zajímá pouze informace o prostředcích, které jdou přímo z banky. Dostávají-li něco manažeři také z Francie, je jejich věc.
Německo hrozí.
Podrobné informace o ziscích manažerů jsou však ožehavým tématem i v dalších zemích Evropské unie. Například německá vláda hodlá zveřejňování detailů o odměnách manažerů prosadit zákonem. Doposud je o nich veřejnost informována jen souhrnně. Jednu možnost, jak získat podrobnější údaje, však akcionáři přece jen mají, s jejich zveřejněním však musí souhlasit minimálně sedmdesát procent akcionářů. O tom, zda bude zákon přijat, se má rozhodnout do konce letošního května. Stačilo ale, aby vláda oznámila, že chystá takovou změnu, a téměř všechny firmy ze 30 blue chips, které se obchodují na frankfurtské burze dobrovolně zveřejnily platy a odměny svých manažerů. Souhrnné údaje o odměnách poskytují například i firmy ve Finsku, žádnou obdobnou povinnost však nemají společnosti na Slovensku a v Polsku. Prozradit výši svých příjmů zatím musí jen šéfové společností z Velké Británie, Itálie, Nizozemska, Švédska, Francie a Španělska. V těchto zemích však odměny vedení plní přední stránky novin pouze v případě, že to některý z manažerů „přežene“ podobně jako Daniel Bernard, bývalý ředitel obchodního řetězce Carrefour. Jeho odstupného ve výši 1,16 miliardy korun si musela všimnout i média v Singapuru.
