Kolik si ukousne stát? Česko na tom není v rámci OECD špatně

2. 9. 2017

Autor: Siebert Martin/Euro

Když započteme daně a všechny odvody a naopak všechno, co dostaneme od státu v dávkách a na slevách, nedopadá Česko v mezinárodním srovnání špatně.

Neúměrné odvodové zatížení. To je asi nejčastější výhrada, kterou v Česku od podnikatelů v souvislosti s celkovými náklady práce zaslechnete. Naposledy v souvislosti s výrazným zvýšením minimální mzdy minulý týden. Když zaměstnavatelé platí za zaměstnance sociální a zdravotní pojištění 34 procent z brutto mzdy a zaměstnanec musí ještě dalších 11 procent přihodit a příjmová daň se vyměřuje ze superhrubé mzdy, pak se i nízké částky na zaměstnancově výplatní pásce zaměstnavateli pro draží.

A tak nastává velké porovnávání, nejčastěji s ostatními zeměmi sdruženými v rámci Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Odboráři ve svých analytických materiálech zase tvrdí opak, poukazujíce na skutečnost, že celkové mzdové náklady v mezinárodním srovnání zaostávají i za Portugalskem a Řeckem. Přitom se opět dovolávají OECD a najdou si tabulky, které to potvrzují. Jak se v tom vyznat?

Řešení je nasnadě: přestat se dívat jenom na ty tabulky, které vyhovují preferencím autora, a přečíst si je všechny. Když to uděláte, vyplyne z nich o hodně plastičtější, i když docela komplikovaný obraz.

Co je ještě pojištění

Kdo říká, že sociální odvody v Česku nenaplňují znaky pojištění, ale fakticky jde jenom o další formu zdanění příjmu zahalenou do jiného terminologického označení, má pravdu. Jenže pak má smysl sčítat mezní sazbu příjmové daně doplněnou o veškeré platby sociální a zdravotní daně včetně těch, jež jsou placeny zaměstnavatelem, a zohledňovat přitom jednotlivá pásma, minimální a maximální vyměřovací základy a vše přepočítávat.

Ani tohle započtení všeho do jedné sazby ovšem nepostihuje celý obraz. Co třeba Švýcarsko, kde slovní spojení „zdravotní pojištění“ sedí mnohem více než u nás, protože je odvozeno od nákladů na hrazenou péči, takže tam všichni dospělí platí podle typu pojistky, pojišťovny a místa bydliště mezi 250 a 540 švýcarskými franky měsíčně. I ve velmi bohaté zemi je to hodně peněz, takže chudí musejí být subvencováni. Pojistit se musíte a buďte si jisti tím, že to není administrativně levný systém. Pro našince by byl chaoticky nepřehledný, i když základní pojistka hradí ze zákona definované věci všude, takže se plátce může orientovat cenou. Není to příjmová ani zdravotní daň, ale je to povinná platba. Tutéž povinnost máte i v případě fondového penzijního spoření jako třeba v Chile, takže z hlediska celkové zátěže práce to zohlednit musíte. Z pohledu dnes inkasovaného čistého příjmu je to poplatníkovi jedno.

Takže tady máme vyšší stupeň zahrnutí „národních specifik“, ale ani to není ono, protože proti povinným platbám jdou v podstatě nárokové dávky, často ve vztahu k rodinným poměrům poplatníka, nezdanitelná minima či výdajové paušály. Mezní sazba je sazba z každé další vydělané koruny, což je důležité zejména při sledování nabídky pracovní síly (vysoká sazba odrazuje). Porovnávání netto mezních a průměrných sazeb se do českého povědomí v podstatě nijak nepromítlo.

Nejsme na tom špatně

Jedním z možných vysvětlení je, že když se všechno spočte a započte, nedopadá Česko v mezinárodním porovnání v rámci OECD ani trochu špatně. Jak ukazují grafy, průměrné zdanění průměrně placeného zaměstnance, který je v čtyřčlenné rodině se dvěma nezletilými dětmi, po započtení přídavků a slev je vyloženě přátelské. A přitom o tom vůbec nevíme. Každou další korunu sice daníme (mezní sazba), ale pořád pod průměrem OECD. Dokonce to platí i pro nesezdané bezdětné poplatníky, také oni platí výrazně podprůměrné sazby v rámci OECD.

Takže když to shrneme, zdanění pracovní síly je se svou mezní sazbou daňového klínu 48,6 procenta srovnatelné s Maďarskem a Slovenskem, oproti Polsku je vyšší, oproti Rakousku či Německu zase nižší. Naopak zdanění samotného příjmu poplatníka po zohlednění jím placené části sociální a zdravotní daně, přijatých dávek a po přiznaných slevách je velmi nízké. Poptávka po pracovní síle je ovlivňována tím, co platí zaměstnavatel, a ten výši jím placených odvodů pochopitelně vnímá. Nabídka pracovní síly čili zájem lidí o práci, pak závisí na tom, zda lze přijít k penězům i bez ní. Ale to už je jiné téma.

Přečtěte si komentáře Miroslava Zámečníka: