V některých naléhavých případech potřebuje zaměstnavatel, aby zaměstnanec pracoval déle, než činí zákonem stanovená týdenní pracovní doba (v Česku 40 hodin). Práce přesčas je však pro zaměstnavatele dražší.
Foto: Profimedia.cz
Prací přesčas je práce konaná zaměstnancem na příkaz zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem nad stanovenou týdenní pracovní dobu vyplývající z předem stanoveného rozvržení pracovní doby a konaná mimo rámec rozvrhu pracovních směn. U zaměstnanců s kratší pracovní dobou je prací přesčas až práce přesahující stanovenou týdenní pracovní dobu. Těmto zaměstnancům však není možné práci přesčas nařídit.
Za práci přesčas se nepovažuje, napracovává-li zaměstnanec prací konanou nad stanovenou týdenní pracovní dobu pracovní volno, které mu zaměstnavatel poskytl na jeho žádost. Za práci přesčas rovněž není považováno, jestliže zaměstnanec na základě vlastní iniciativy a rozhodnutí, a to i když s vědomím zaměstnavatele setrvává na pracovišti déle, než činí jeho pracovní doba, aby zde konal práci.
Kdy může zaměstnavatel nařídit práci přesčas
Dle ustanovení § 93 odst. 1 zákoníku práce práci přesčas je možné konat jen výjimečně. Práci přesčas může zaměstnavatel zaměstnanci nařídit jen z vážných provozních důvodů, a to i na dobu nepřetržitého odpočinku mezi dvěma směnami, popřípadě i na dny pracovního klidu. Nařízená práce přesčas nesmí u zaměstnance činit více než osm hodin v jednotlivých týdnech a 150 hodin v kalendářním roce.
Nad tento rozsah může zaměstnavatel požadovat práci přesčas pouze na základě dohody se zaměstnancem. Tato dohoda může být písemná nebo ústní, přičemž není stanoven maximální limit této práce přesčas. Také zde však celkový počet hodin práce přesčas nesmí v průměru přesáhnout osm hodin týdně.
Celkový rozsah práce přesčas nesmí činit v průměru více než osm hodin týdně v období, které může činit nejvýše 26 týdnů po sobě jdoucích. Jen kolektivní smlouva může vymezit toto období nejvýše na 52 týdnů po sobě jdoucích. Do počtu hodin nejvýše přípustné práce v tomto vyrovnávacím období se však nezahrnuje práce přesčas, za kterou bylo zaměstnanci poskytnuto náhradní volno.
Mzda nebo náhradní volno za práci přesčas
Za dobu práce přesčas přísluší zaměstnanci mzda, na kterou mu vzniklo za tuto dobu právo, používá se zde termín dosažená mzda, a příplatek nejméně ve výši 25 procent průměrného výdělku, pokud se zaměstnavatel se zaměstnancem nedohodli na poskytnutí náhradního volna v rozsahu práce konané přesčas.
Příplatkem ke mzdě se oceňuje vyšší rozsah práce zaměstnance nad stanovenou týdenní pracovní dobu. V zákoníku práce je stanovena pouze spodní hranice příplatku, lze však smluvně domluvit nebo ve vnitřním předpisu stanovit vyšší procentní sazbu příplatku. Jestli-že se zaměstnavatel se zaměstnancem dohodnou na poskytnutí náhradního volna v rozsahu práce konané přesčas, zaměstnanci příplatek nepřísluší a obdrží pouze dosaženou mzdu.
Pokud zaměstnavatel neposkytne zaměstnanci náhradní volno do tří kalendářních měsíců po výkonu práce přesčas nebo v jinak dohodnuté době, přísluší zaměstnanci k dosažené mzdě příplatek za práci přesčas.
Žádný příplatek v Irsku a Španělsku
Nejvyšší zákonný příplatek za práci přesčas je v Lotyšsku (plných 100 %), naopak v Irsku a Španělsku není práce přesčas zákonem zvýhodněna příplatkem, výše příplatku je tak plně v rukou zaměstnavatelů a záleží pouze na nich, v jaké výši jej zaměstnanci pracujícímu přesčas poskytnou. V deseti členských zemích EU je práce přesčas zákonem odměněna 50% příplatkem.
Český příplatek ve výši 25 procent je stejně vysoký jako v Německu a na Slovensku. Práce přesčas není limitovaná v Dánsku, Velké Británii, Řecku a Irsku. Naopak nejméně přesčasových hodin je zákonem dovoleno zaměstnanci ve Španělsku (104 hodin za rok) a v Litvě (156 hodin za rok).
