Kolik zpravodajských služeb?

Výsledkem změn by měla být funkčnost a levnější provoz

Veřejnost zažívá velké překvapení, když se od nové vlády dozvídá o nutné reorganizaci zpravodajského systému, k čemuž vláda ihned přijala některá personální opatření. Vezměme tato slova vážně, pomiňme možnost, že jde o chabý pokus zakrýt bohapusté personální čistky, a ptejme se: Proč tak náhle? Je to způsobeno neúnosným stavem zpravodajského systému? Jak jsme s ním tak dlouho mohli žít? A co dělala pro jeho nápravu byvší opozice a dnešní pozice?

Langer v intencích ČSD.

Reálným důvodem k nějaké změně zpravodajského systému, který však téměř nezazněl, je fakt, že rozpočet ÚZSI je součástí rozpočtové kapitoly ministerstva vnitra, což mnozí nikoli nesmyslně pokládají za kolizi s kompetenčním zákonem. Nový ministr vnitra se však děsí počtu zpravodajských služeb (nominálně jsou 3) a toho, že ÚZSI nikdo nekontroluje. Počet zpravodajských služeb a způsob jejich kontroly však vznikl za vlády ODS a jakási - byť pouze nominální - redukce, spojená s tezí o jejich větší kontrolovatelnosti, začala za vlády ČSSD. Langer chce tedy pokračovat v intencích ČSSD.
Je počet zpravodajských služeb opravdu příliš veliký? Znamená to nějaký problém? Dovolte malý exkurs o charakteru jejich činnosti.

Chybné slučování na resortním principu.

Rozdrobení předlistopadové téměř monopolní zpravodajské služby do více subjektů je vysvětlitelné jako opatření proti možnému zneužití. V devadesátých letech byl tedy vytvořen zpravodajský systém s těmito subjekty: dvěma službami vojenskými (s vnější a s vnitřní působností) a dvěma civilními (opět vnější a vnitřní). Čtyřem službám se dá jistě těžko najednou přikázat nějaká poťouchlost. Hloupé je, že skoro stejně těžké je jim přikázat koordinovaně činit i něco pozitivního. Namísto toho, aby vláda zvýšila kvalitu svého řízení a koordinace, hledá lék v redukci počtu služeb.
Nezkušení politici, aniž by dopřáli sluchu systémové oponentuře, však uchopili věc za špatný konec a začali služby slučovat na resortním principu. To se zdá být sice logické, ale jenom z rychlíku: blíže k sobě totiž mají služby podle charakteru působnosti než podle příslušnosti k resortu. Vojenští lékaři, počítačoví experti i kuchaři mají také blíže ke svým civilním kolegům než třeba k ženistům. Sloučit služby na resortním principu zkusili v nedávné době v Polsku, avšak rychle to odmávali. Slučování služeb by totiž mělo mít za cíl zvyšování efektivity jejich činnosti. Ta je podstatně ovlivněna poměrem prostředků, vynaložených na vlastní operativní činnost, a prostředků, vynaložených na týlové zabezpečení operativy.
Charakter činnosti týlových složek kopíruje odlišnosti mezi službami. Sloučí-li se zpravodajské služby na resortním principu, musí si její složka s „vnitřní“ působností zachovat svůj týl v téměř nezměněné podobě; stejně tomu je u složky s působností „vnější“. Případné sloučení týlových složek by totiž mělo nepřípustné negativní konsekvence nejen odborné, ale i bezpečnostní. Výsledná podoba resortně sloučené zpravodajské služby je tedy taková, že ji tvoří dvě složky (téměř identické s původními službami), zastřešené novou řídicí úrovní. K úspoře nedošlo, naopak vznikly nové náklady na nové, velmi lukrativní pašalíky. Poměr prostředků určených na vlastní operativní činnost oproti prostředkům na týlové zabezpečení tedy je u resortně sloučených služeb v lepším případě stejný, jako je tomu v průměru u služeb samostatných. Sloučí-li se však služby vojenské a civilní na principu podobné činnosti, mohou být značně zredukovány týlové složky - a na vlastní operativní činnost zůstane více prostředků. Pouze v tomto případě výsledkem bude, že sloučená služba bude moci jít operativně více do šířky i do hloubky. Nadto analytické pracoviště jednotně (vnitřně nebo vnějšně) zaměřené služby bude disponovat maximální šíří a kvalitou informací, které pak může vyhodnocovat ve vzájemných bezpečnostních, vojenských, ekonomických a politických souvislostech. Tento aspekt u resortně sloučených služeb chybí, neboť sice budou disponovat informacemi vnitřními (kontrarozvědnými) i vnějšími (rozvědnými), které však mají pramálo společného, takže výhoda společné analytiky se nemůže projevit.

Kontrola služeb.

Přitažlivý se zdá argument, že je třeba dostat pod parlamentní kontrolu poslední „nekontrolovanou“ službu, tedy ÚZSI. Že prý se to sloučením vojenských služeb již podařilo, a tradičně nekontrolovaná vojenská rozvědka je tedy pod parlamentní kontrolou.
Věc má háček: parlamentní kontrola se může týkat jenom dodržování českých zákonů zpravodajskou službou. Je úsměvné, uvědomíme-li si, že to mnoha takzvaným expertům zřejmě ještě nedošlo - anebo jen silně populisticky matou veřejnost. Parlamentní kontrola se totiž nemůže týkat toho, zda rozvědka při své činnosti dodržuje - či, bože chraň, porušuje - zákony cizích zemí (§5 zákona č. 153/1994 Sb.: „ÚZSI zabezpečuje informace mající původ v zahraničí“). U rozvědky lze kontrolovat jenom její činnost na našem území - například, zda její příslušníci nepijí za volantem a jezdí připoutáni a zda jsou v budovách rozvědky minimaxy. K tomu však není nutná parlamentní kontrola - ledaže by se tím zabývali ti z poslanců, kteří nemají bezpečnostní prověrku, nutnou pro plnohodnotné členství v parlamentním orgánu pro kontrolu zpravodajské služby.
Jak je tomu tedy s oním úspěšným dosažením kontroly vojenské ofenzivní činnosti? Zákon č. 289/2005 Sb., o Vojenském zpravodajství, stanovuje, že k těm skutečně zajímavým informacím o rozvědné činnosti se poslanci prostě nedostanou (§22/3: „Ředitel Vojenského zpravodajství předkládá kontrolnímu orgánu na jeho požádání… (b) zprávu o použití zpravodajských prostředků, vyjma zpravodajských prostředků použitých při zabezpečování informací majících původ v zahraničí… © souhrnnou informaci obsahující zaměření a počet případů a věcí, v nichž je Vojenské zpravodajství činné, vyjma případů a věcí při zabezpečování informací majících původ v zahraničí…“). Kromě toho může parlamentní orgán žádat informace, má-li za to, že činnost Vojenského zpravodajství nezákonně omezuje nebo poškozuje práva a svobody osob. Ano, může žádat. Se stejným efektem mohli ostatně takové žádosti vznášet vždycky - nikde ani slovo o tom, že a jak jim ředitel služby musí vyhovět. Ale nominálně je „služba pod kontrolou“. Je tedy třeba něco měnit - a proč? U BIS lze uvažovat o začlenění do resortu ministerstva vnitra: toto řešení, ale i současný stav mají své klady a zápory, jež však nejsou kritické. Žádoucí by bylo stanovit zákonem, že za činnost BIS odpovídá konkrétní člen vlády. Současné znění, že za činnost BIS odpovídá vláda, je v podstatě neúčinné: chybí konkrétní odpovědnost. Parlamentní kontrola činnosti BIS je realitou, byť by jí bylo dobré u takzvaných „živých“ případů modifikovat: projeví-li parlamentní kontrolní orgán potřebu prošetřit konkrétní kauzu, může odpovědný člen vlády buď žádané svazky zpřístupnit, nebo přístup odepřít za předpokladu, že se zaváže svojí politickou odpovědností za prošetření případu v jeho kompetenci.
ÚZSI a bývalá Vojenská zpravodajská služba neboli obě rozvědky by se měly sloučit: ušetřily by na týlovém zabezpečení a operativa by mohla přinášet komplexnější a podrobnější informace, což by společná analytika vyhodnotila ve všech myslitelných vzájemných souvislostech, než by výsledkem oblažila vládu. Služba by byla (podle osvědčených vzorů) rozpočtově a týlově zařazena do resortu obrany a za její činnost by nesl politickou odpovědnost ministr zahraničních věcí. Vše, co lze u takovéto instituce kontrolovat, není třeba kontrolovat z parlamentních pozic. V případě parlamentní kontroly by totiž mohl někdo škodolibě nařknout naše zákonodárce, že participují na porušování zákonů cizích zemí.
A podobně, jako je tomu v Rakousku, Německu nebo v Portugalsku, jejichž zpravodajský systém lze pokládat pro zemi naší velikosti za optimální, by byl celý systém doplněn malou vnitřní vojenskou službou, působící pouze „v kasárnách“. Tato služba by pochopitelně podléhala parlamentní kontrole. Tohoto stavu lze stále dosáhnout, neboť „sloučené“, byť stále dvousložkové Vojenské zpravodajství lze snadno opět rozdělit.

Funkční zpravodajský systém.

Mezi zpravodajskými službami a vládou má být silné analytické a koordinační pracoviště, které od vlády přijme úkoly, zpravodajsky je redefinuje (převede do zpravodajské hantýrky), rozdělí a koordinuje jejich plnění, přijme výsledky, srovná je a vyhodnotí a před předložením vládě je opět přeloží ze zpravodajského hantýrky do srozumitelné lidské řeči. To je úkol takzvané výstupní stylistiky, kterou si zřídily všechny skutečně inteligentní zpravodajské systémy (a tím se odlišují od ostatních), neboť se již poučily z trpkých konsekvencí, když se nebere v potaz zlatá poučka: každá informace má jen tu cenu, jak ji pochopí příjemce. A pak si lze jen přát politiky, kteří by věc vzali vážně, přísně a důstojně za svou. Neměla by to být oblast politických střetů a kohoutích zápasů. Pak by celý zpravodajský systém nemusel být tak drahý a mohl by být funkční. Je ovšem otázka, kolik lidí si to v této zemi přeje.