Češi tohle chápou dávno. Nejpozději od vydání Werichovy pohádkové knihy Fimfárum, kde Zdenička zvládla obutá-neobutá a ustrojená-neustrojená přijet-nepřijet k panovníkovi s darem-nedarem a stala se královnou Koloběžkou První. Doba si zřejmě žádá rychlý překlad do hlavních světových jazyků.
Foto: Profimedia.cz
„Německý vládní činitel“ (ustálený termín novinářů pro ministra financí Wolfganga Schäubleho, kdykoli si nepřeje být jmenován) asi neměl pravdu, když kritizoval MMF za nedůvěru k dostatečné kapitalizaci německých bank ve víru evropské dluhové krize. Závěry fondu prý „nejsou zcela bez vad v metodě“, řekl nejmenovaný Schäuble. Stále ještě věří evropským zátěžovým testům.
Nějaké metodologické vady v poslední zprávě Mezinárodního měnového fondu (MMF) z 20. září o růstových výhledech světové ekonomiky asi budou. Jestliže například růst českého HDP na příští rok přepisuje MMF z nesmyslných 2,9 na 1,8 procenta, je to v pořádku. Toho se nezhrozí už ani Kalousek, který si na jaře tipl 2,5 procenta. Ale když experti usoudili, že Česko má „velký růstový potenciál“ a že v roce 2016 porosteme klidně i o 3,2 procenta, je to už horší. Pro ten vzdálený rok totiž tatáž instituce věští pro Německo jen 1,3 procenta. A taková disproporce mezi SRN a ČR jednoduše není možná.
Blbá nálada
Již nyní u nás právem s napětím sledujeme čísla Spolkového statistického úřadu, z nichž jasně vyplývá smršťování německé ekonomiky. Inflační tlaky se vypařily, nastupuje deflace. V srpnu tamní výrobní ceny vykázaly největší meziměsíční pokles od roku 2009, tedy od časů krizového dna.
Nálada německých vlastníků kapitálu a jejich poradců – čili investorů a analytiků – dosáhla nejhorší úrovně od konce roku 2008. A tenkrát, pár týdnů po pádu Lehman Brothers, neměl věru nikdo horší náladu než investoři a analytici. Odhlédneme-li od těch Američanů, jimž zrovna brali střechu nad hlavou, anebo od těch, kteří s krachem „svých“ firem ze dne na den přišli o finančně zajištěné stáří. Dnes se – řekl by Václav Havel – „blbá nálada“ odvíjí od evropských státních dluhů a bankrotů.
Česká zaostřenost na Německo je ovšem oprávněná, návaznost naší ekonomiky je na západního souseda – včetně křivky HDP – téměř absolutní. Také však trochu zaslepená. Opřeni o exportní „evropskou Čínu“, o „říši středu německého jazyka“, máme sklon přehlížet její problémy a podceňovat Jobovy zvěsti z ostatní Evropy. To je chyba.
Sedící bankéři
Poté co minulý týden Standard & Poor’s snížil o stupeň rating Itálie a agentura Fitch poslala k vodě Řecko, které podle ní „nezbytně skončí v platební neschopnosti“ (na provoz státu má už jen do pátku), jsou možná liché obavy ze „švýcarské cesty“ pro Česko, které vyjádřil viceprezident Svazu průmyslu a dopravy Radek Špicar. Nic totiž nenasvědčuje, že by se „trhy“ napořád v panice hnaly – jako za švýcarským frankem – za českou korunou, posilovaly ji a šlapaly na štěstí našim exportérům.
Po posledních evropských „jobovkách“ začala i silná koruna klesat pospolu s eurem. Sleduje jeho „osud“. Ale ani levnější a konkurenceschopnější české zboží v důsledku oslabení koruny vůbec nemusí expandovat ve smršťující se ekonomice Německa a eurozóny (80 procent našich vývozů), které MMF na letošek předpovídá zpomalení na 1,6 a příští rok dokonce jen 1,1 procenta. A to v situaci, kdy se americká ekonomika, stále ještě nejsilnější na světě (počítáno v HDP na hlavu) hodlá dva roky potácet kolem 1,5 až 1,8 procenta. A kdy hrozí nový credit crunch, snížení, ba zamrznutí dostupnosti bankovních úvěrů. Už je to vlastně jisté, bankéři už si zase ve svých „posadách“ sedí na likviditě jako na vejcích.
Rada z pohádky
Hlavní ekonom MMF Olivier Blanchard vede podivné – zároveň mobilizační i ponuré – řeči. „Panuje velký strach z neznáma,“ prohlásil. A vzápětí se dožadoval důrazných politických opatření, která by zlepšila ekonomický výhled a snížila rizika. Ale jak důrazně zlepšit ekonomické perspektivy, snížit rizika a zvítězit nad strachem proti neznámu?
Blanchard nám příliš neporadil. Vlády podle něj mají – za prvé – při snižování deficitů jednat rychle, aby neztratily „důvěryhodnost“, tedy důvěru finančníků (voliči, demokraciemi a podobným herberkem se už nikdo moc nezabývá). Avšak – za druhé – nemají jednat zase tak rychle, aby zničily ekonomický růst. Auditorium asi tápalo, a tak to vysvětlil po lopatě: Jednejte vždy rázně, ale ani příliš pomalu, ani příliš rychle. Komu to není jasné?
