Martin Salajka se za nás – kdo jsme zvyklí žít převážně ve dne – vydává v
noci do přírody a to, co viděl, nám zprostředkovává ve svých obrazech. Nemusí
to přitom být jen temný les plný neznámých zvuků, kroků, ozvěn, praskání či
našich vlastních slyšin. Je to i noční ulice betonového města, kde noční děje
jsou jiné – Ukrajinci se hádají a perou, opilí kluci se nadšeně chystají za pár
stovek do swingers klubu… Jsou to děje plné vášní podpořených alkoholem, ale i
únavou, láskou či zoufalstvím, které jsou v noci výraznější a plastičtější.
Salajka vidí vše jakoby infračerveným světlem, které zpřítomňuje detaily v
brýlích například vojákům v poli. Jde v ulicích, kde řádí živly. „Mám rád ostré
barvy, světla rozrážející tmu a prudké kontrasty. Nechci dělat elegantní
obrazy, třešinku na dortíku designového pokojíku. Nebo nějakou intelektuální
konstrukci ani realitu redukovat. Nejsem hloubavý analytický intelektuál. Spíš
trochu pudový,“ říká devětatřicetiletý malíř a grafik v katalogu k výstavě
Neurosis, kterou lze až do 9. října navštívit v Trafo Gallery.
Romantické děsy
Galerie Trafo už toho má za sebou během posledních čtyř let, kdy sídlí v prostorách bývalých jatek v holešovické tržnici, poměrně dost. Ředitelka Blanka Čermáková stihla představit šestadvacet výstav malířů, sochařů a výtvarníků hlavně střední generace.
Na začátku září skončila výstava Jakuba Hubálka, diametrálně odlišná od Salajky – mnohem víc intelektuální a výtvarná hra s tvarem, postavou, fotografií i ironickým humorem (betonový květináč na hlavě autora, Autoportrét, 2019). Salajka je proti tomu živelný, mystik, který svět prožívá hlučně i tiše a pokaždé zběsile.
Je to trochu „příliš hlučná samota“, ve které žije dělník Haňta pracující na lisu a každý den tvoří balíky plné klasických děl literatury, Goetha, Schillera i doktora Franze Kafky, malířů francouzské moderny i Goyových portrétů, do kterých se v letním vedru přimotají hlučné masařky a krev promočeného papíru z jatek.
Stejně jako Hrabal nejde Salajka ulicemi Prahy či lesa sám, ale nad hlavou i
v zátylku mu sedí stíny, jež mu našeptávají, kterou cestou jít a kam se vydat.
Lákají ho na scestí, kde se chybným krokem může zřítit do propasti, i na cestu
slibující potěšení a rozkoše. Jak je však od sebe rozeznat a kterou si vybrat,
když je tma a smysly nás klamou?
Hned na začátku výstavy jsou k vidění Salajkovy variace na Tizianovo dílo Apollo a Marsyas čili Stahování Marsya z kůže, kdysi pozapomenutý obraz pozdně renesančního umělce, který je k vidění v kroměřížském Arcibiskupském zámku. Obraz znázorňuje satyra Marsya, který vyzval boha Apollona na hudební soutěž a za svou drzost je zabíjen stahováním z kůže zaživa.
Satyry i smrtky, divné příšery můžeme vidět i na Salajkových obrazech jako v
barokních tancích smrti, které nám připomínají marnost a konečnost lidského
života (Podchod 2020, Pokoj I a II, 2020, či Dav, 2020). Tančíme na jevišti
světa a veškeré naše snažení je nicotné tváří v tvář nevyhnutelnosti.
Nicméně ne všechny obrazy jsou takto drásavé. Po strastiplné pouti se člověk zklidní, noc ho ukonejší jemnějšími zvuky a cesta na chvíli plynule přejde v Máchovu romantickou pouť, kdy člověk ze společnosti děsů na chvíli odchází, oddává se snění a nekonečným tužbám.
Martin Salajka pochází z Uherského Hradiště, kde jeho děd učil na Střední
uměleckoprůmyslové škole kresbu a písmo a otec na gymnáziu výtvarnou výchovu. Sám
po umělecké průmyslovce v rodném městě vystudoval Fakultu výtvarných umění v
Brně a Akademii výtvarných umění v Praze u Michaela Rittsteina (kterého
považuje za jeden ze svých vzorů).
S chameleony
Byl přizván na desítky kolektivních výstav a své práce vystavoval v
galeriích a divadlech napříč Českem. V poslední době se věnuje litografii
(kamenotisku), kterou tiskne i na plátno a následně domalovává či do svých
obrazů grafiky vlepuje. Je z uměleckého rodu Josefa Váchala, dřevorytce,
divokého svérázného umělce, jenž ilustroval knihy nejsubtilnějšího českého
literáta Jakuba Demla nebo vlastní Krvavý román. Salajka byl loni za litografii
s chameleony oceněn cenou Grafika roku.
Francis Bacon, irsko-anglický figurativní malíř, jemuž lidé často
„vyčítali“, že jsou jeho díla krutá a zdeformované postavy na plátnech
depresivní, odpovídal, že život je často ještě děsivější a krutější než jeho
obrazy. Něco podobného by mohl říct Salajka.
