Manažerská privatizace, která vyšla
Dosud nejúspěšnější rok má za sebou moravský výrobce obráběcích strojů Toshulin. Loňské tržby totiž vzrostly na 870 milionů korun, a to především díky téměř čtyřistamilionovému kontraktu pro běloruskou automobilku Belaz. Hulínský podnik, který vyrábí svislé soustruhy, takzvané karusely, dosud nemá auditované výsledky, a tak nechtěl výkonný ředitel Marian Sedlář upřesňovat výši zisku. Uvedl jen, že profit bude rekordní a bude se počítat v řádu stamilionů. V roce 1999 Toshulin vydělal bezmála sto milionů korun hrubého při šestisetmilionovém obratu. Loňské hody se letos zřejmě opakovat nebudou, i tak firma plánuje pro tento rok zisk kolem 100 milionů korun při obratu sedm až osm set milionů. Dodávají i pro Rolls–Royce. Jak se firmě podařilo nahradit obrovský výpadek sovětského trhu, přežít a úspěšně hospodařit? Ztrátu totiž Toshulin vykázal po pádu opony jen v roce 1993, od té doby se pohybuje stále v černých číslech. „Hned od počátku jsme budovali prodejní síť, trvalo to zhruba tři roky a investovali jsme do ní spoustu prostředků i času. Máme také silné konstrukční oddělení, a proto se povedlo předělat naše stroje tak, aby odpovídaly západním, především americkým nebo japonským konkurentům, říká výkonný ředitel Toshulinu Marian Sedlář. Firma například na důležité americké trhy, kam vyváží nyní zhruba jednu třetinu své produkce, pronikala tak, že v roce 1994 oslovila padesátku tamních společností – prodejců. Polovinu z nich pak pozvala do Hulína k jednání. Z ní vykrystalizovala dvanáctka nejvážnějších zájemců a se dvěma z nich byly nakonec podepsány smlouvy. Nyní Toshulin spolupracuje již jen s jedním severoamerickým prodejcem, který pro hulínský podnik získal zákazníka z nejváženějších
- General Electric. Zhruba polovina exportu strojíren směřuje na trhy Evropské unie, kam dodaly například několik strojů pro britskou automobilku Rolls–Royce.
Toshulin nejprve dodával jen malým společnostem a postupně se propracovával k těm větším. Důležitým posunem ve struktuře zákazníků jsou firmy z oblasti leteckého průmyslu. Hulínští dodávají soustruhy na výrobu proudových motorů takovým gigantům, jako jsou General Electric, Snecma či PCC. Celkem Toshulin v zahraničí udá zhruba čtyři pětiny produkce. Konkurovat může především výhodnějšími cenami. Plánem firmy do budoucna je více se dostat na trhy jihovýchodní Asie a Číny. Hulínské strojírny prodávají karusely do sedmapadesáti zemí světa a v každém zájmovém teritoriu mají svého zástupce. „Jsou to místní prodejci, kteří pracují v tomto oboru výhradně pro nás a na vlastní účet. Placeni jsou provizí z inkasa, tato forma je výhodnější. Měli jsme jeden společný podnik v Paříži, ale nedopadlo to dobře, vysvětluje Sedlář. K úspěšnosti obchodní politiky šéfům Toshulinu pomohla i zkušenost, kterou získali během svého působení v pézetce Strojimport. Domácí zákazníci nejsou tak solventní, pouze podnik ŽDB odebral pár karuselů (jeden přijde na dvacet až pětačtyřicet milionů korun). V tuzemsku jdou více na odbyt generální opravy. Toshulin totiž skupuje na trhu za zlomek původní ceny rozbité stroje a ty pak kompletně renovuje a dále prodává. Povedená privatizace. Toshulin má za sebou více než padesátiletou historii. Podnik byl založen v roce 1949 nejprve na výrobu trakčních motorů a dynam, o dva roky později se přidala nynější hlavní produkce svislých soustruhů. Závod byl nejprve podřízen sousedním strojírnám ZPS Zlín. Koncem šedesátých let začal fungovat jako samostatný národní podnik TOS Hulín, který byl o deset let později včleněn do trustu Továren strojírenské techniky Praha. V roce 1989 byl zřízen samostatný státní podnik TOS Hulín a v této podobě fungoval až do privatizace na počátku července roku 1996. V roce 1994 se rozhodlo, že firma nepůjde do kuponové privatizace. Privatizační projekt byl totiž jenom jeden a ten prosazoval metodu prodeje do rukou managementu. Převážnou část pasiv a odpovídajících aktiv strojíren tedy převzalo eseróčko Toshulin založené dnešním generálním ředitelem Miroslavem Otépkou, výkonným ředitelem Marianem Sedlářem a Jiřím Charvátem. Společnost se v roce 1998 přeměnila na akciovou společnost se základním jměním padesát milionů korun. Podnik uvedení pánové koupili za účetní cenu necelých sto milionů korun, na které si vzali úvěr. V následujících letech byla firma vždy zisková, a proto se novým majitelům podařilo splatit nejen minulé závazky, ale i privatizační dluh. Toshulin je tedy nyní privátní firmou s neveřejně obchodovatelnými akciemi. „Chceme držet privátní formu společnosti. Navíc si myslíme, že na veřejně obchodovatelnou emisi akcií není v současnosti právě ta nejlepší doba, říká Sedlář. Konkurence nespí. Na domácím trhu má Toshulin prozatím výsadní postavení, žádná jiná česká firma totiž tyto typy svislých soustruhů nevyrábí. „Vyrábíme karusely s upínacími deskami ve velikostech 1250 až 3000 milimetrů a v tom jsme v zemi dosud jedineční. Letos ale plánujeme rozjezd i dalších rozměrů a v těch větších nám bude konkurovat například ČKD Blansko. U menších také víme o firmě, která se chce do výroby pustit, vysvětlil Sedlář. Dodává, že výroba obráběcích strojů je finančně náročná a konstrukce vyžaduje odborné know–how, což zužuje množství potenciálních konkurentů. Aby byly produkty na vysoké úrovni, zaměstnává Toshulin čtyři desítky konstruktérů. V zahraničí už situace tak jednoznačná není, hulínské strojírny soutěží například s italskou firmou Pietro Carnaghi či německou společností DS Technologies. Ve hře jsou i další výrobci z Německa či Velké Británie, Američané a Japonci, z východního bloku je to jen jedna polská firma. „Přesné statistiky neexistují, ale podle dostupných údajů obhospodařujeme zhruba desetinu světového trhu, dodal Sedlář. Toshulin ročně vyrobí třicet až čtyřicet strojů a nespecializuje se jen na určitou úroveň kvality výrobků. „Rozhodli jsme se výlučně orientovat na zákazníka, každý vyrobený stroj je tak vlastně originál vyrobený přesně podle přání klientů, sériově nic neděláme, vysvětlil Sedlář. Toshulin by mohl vyrábět ještě více, odpolední směna totiž jede jen na padesát procent kapacity. V kraji se však projevuje nedostatek odborných pracovníků, o něž firma soupeří například se sousedními ZPS. „I když Toshulin nepatří k největším domácím strojírenským firmám, tak se určitě řadí mezi nejefektivnější a nejváženější podniky v této zemi. Díky vhodnému způsobu privatizace získali vlastníci dobré startovní podmínky, které dokázali zúročit, pochválil hospodaření hulínské firmy jeden ze strojírenských odborníků František Lambert. Jeho slova potvrzuje i strohá řeč čísel: v roce privatizace (1996) firma zaměstnávala pět set šedesát lidí a utržila tři sta milionů korun, loni obrat při zhruba stejném počtu zaměstnanců vzrostl téměř třikrát. Do deseti let propojení. Vlastníci Toshulinu zatím neuvažují o vstupu zahraničního partnera. „Myslíme si, že potenciál firmy dosud nebyl zdaleka vyčerpán a nechceme prodávat něco, co má hodnotu, vysvětluje Sedlář. Přesto si však uvědomuje, že musí podnik připravit na vstup do Evropské unie: „V mezinárodním měřítku jsme jenom malou firmou, po vstupu do unie rapidně stoupnou náklady, a protože chceme udržet svoji konkurenceschopnost, budeme muset během příštích deseti let začít úžeji spolupracovat s nějakým dalším výrobcem, případně se kapitálově spojit. Toshulin proto už nyní šetří své zisky, aby se na akvizici připravil. Vlastníci uvažují o spolupráci s některou z domácích strojíren, například s TOS Kuřim, TOS Varnsdorf či Škodou Machine Tool.
