Finanční situace regionálních divadel je neudržitelná. Stát to nechává chladným
Když se soubor Naivního divadla Liberec vracel letos v létě z čínského Chengdu, kde se zúčastnil prestižního mezinárodního festivalu loutkových divadel, rozhodně měl co slavit. Kromě toho, že jeho představení Janek a kouzelná fazole získalo důležité ocenění, si ho také zamilovali čínští diváci. Tři odehraná představení se setkala s obrovským úspěchem. Ocenění Naivního divadla ovšem není zas taková náhoda. Byť nemá příliš velkou tradici, dlouhodobě je považováno za jedno ze špičkových divadel pro děti a mládež v Česku. Teď mu ale reálně hrozí, že bude muset skončit. Už tak úzký rozpočet na běžný provoz divadla přestává stačit.
„Současná situace ohrožuje naši existenci.
Naivní divadlo nutně potřebuje, aby jeho tvorba a činnost získávala podporu nejen z města Liberce, ale i z dalších zdrojů,“ říká Stanislav Doubrava, ředitel Naivního divadla Liberec. Na umělecký soubor, který ročně odehraje více než 350 představení, chodí z městské liberecké kasy 9,5 milionu korun. To je za poslední dva roky pokles o 15 procent, a divadlo tak už nyní přistupuje k propouštění umělců i ostatních pracovníků.
Pomozte svému divadlu Případ uznávané a prestižní instituce, která kvůli krátícímu se rozpočtu bojuje o přežití, není v Česku ani zdaleka ojedinělý. Regionálním divadlům už došla trpělivost do té míry, že se kvůli tomu spojila do společné iniciativy pod názvem Pomozte svému divadlu, k níž se kromě 26 regionálních i oblastních scén připojil i výše zmíněný liberecký soubor. V rámci několikafázové kampaně chtějí upozornit na neutěšené poměry, které ve financování živého umění v Česku panují. Iniciativu podporují známé osobnosti jako Josef Somr, Jiří Lábus, Václav Postránecký a řada dalších. A slyšet je o bouřících se divadelnících nejen díky tomu. Například v září jste mohli zahlédnout velkolepý protestní happening před budovou Národního divadla.
Něco vám to připomíná? Ano, protesty umělců nejsou v Česku ničím neobvyklým. Jako by to bylo včera, kdy pražský magistrát obsadili studenti uměleckých škol ve jménu odporu proti reformě dotací divadel v hlavním městě. Letos na podzim jsme zažili také odmítnutí nového ředitele Národního divadla, který byl dočasně dosazen ministrem kultury. Má tedy současný stesk regionálních umělců takový smysl, abychom mu naslouchali? A to ještě v době, kdy jsou veřejné rozpočty pod obrovským tlakem?
Hlavní argument iniciativy je jednoduchý a opírá se o prohlášení vlády z minulých let, která divadelníkům slibuje určitý objem financí ročně. Základem je Program podpory českých divadel zahájený již v roce 1997, jímž se ministerstvo kultury upsalo k příspěvku ve výši 100 milionů korun každý rok. V posledních letech měla částka dokonce vzrůstat až ke 150 milionům v roce 2013.
Částku ovšem ministerstvo nedodržuje. Letos do regionů v rámci grantů a dotací poslalo jen 56 milionů korun. Pro česká divadla, kterých je v současnosti 153 (počítáme-li pouze ty s vlastním programem), je to zanedbatelná částka. Zbytek rozpočtu ministerstva kultury na živé umění spolkne Praha, především v podobě příspěvkových organizací, v tomto případě hlavně Národního divadla. „Přitom 85 procent divadelních diváků je v regionech,“ protestuje Jiří Šesták, ředitel Jihočeského divadla a čerstvě zvolený senátor.
Tvrdí, že jeho scéna na tom ještě není tak špatně ve srovnání s jinými, protože může těžit z výdělečného otáčivého hlediště v Českém Krumlově. Přesto ale cítí tlak na snižování výdajů a zvyšování výnosů. „Podařilo se nám utržit 120 procent ve srovnání s předchozím rokem. I tak nás ale příští rok čeká účetní ztráta pět milionů,“ uvádí Šesták. Jím vedené divadlo patří k nejnavštěvovanějším v republice. Více diváků chodí dle statistik agentury NIPOS jen v Praze a v Brně.
nulová KonKurence Jenže zároveň je třeba dodat B. Kupříkladu, že Šestákovo divadlo provozuje čtyři soubory, kromě klasické činohry také divadlo pro děti, balet, a k tomu ještě operu. To je případ i řady dalších regionálních scén, které jsou obzvlášť v krajských městech tříaž čtyřsouborové. Pokud na rozpočty kulturních organizací nejsou peníze, má smysl, abychom v každém kraji měli balet a operu? Jistě se nemusíme obracet k číslům, abychom tvrdili, že nejde zrovna o většinové žánry. „Opera má v Česku dlouholetou tradici, jsme operní velmoc, a to bychom si, myslím, z tradičních důvodů měli udržet. Ale má to i pragmatičtější důvody. Na operu k nám do Budějovic jezdí velmi bonitní klienti ze zahraničí, i když třeba nenaplní sál,“ vysvětluje Šesták.
Dobrá, zachovejme operu i balet, ale pořád můžeme zůstat na pochybách, že zrovna divadla by měla být ušetřena vládních úspor, které se nevyhýbají ani doktorům. Navíc divadel je v Česku skutečně hodně. Na grafu je vidět, že zatímco počet sedadel na stálých scénách se od počátku devadesátých let poměrně dynamicky zvýšil, množství diváků zůstává pořád stejné. Trochu jiný pohled na věc má ale Marta Smolíková, ředitelka institutu ProCulture a jedna z největších odbornic na kulturní politiku v Česku. „Kultura vám vždycky bude ochotna spolknout libovolné množství peněz. Vždycky můžete nakoupit dražší kostýmy, postavit velkolepější kulisy, nikdy nenajdete strop,“ uznává Smolíková. Stav je podle ní ale kritický v tom, že podfinancovaná česká kultura není konkurenceschopná.
A to jak směrem do zahraničí, tak směrem k ostatním oborům v Česku. „Předně umělecké obory naprosto nedokážou penězi přitáhnout schopné lidi. Díky tomu tady kvalitní umění vzniká jen těžko, v podstatě hlavně z nadšení lidí,“ říká Smolíková.
Průměrný plat uměleckého zaměstnance v regionálních divadlech se pohybuje mezi 16 a 24 tisíci korun, což možná v rámci průměrné mzdy v krajích není úplně tragické, ale k zajištění špičkové nebo alespoň kvalitní úrovně to dlouhodobě nestačí. Navíc v případě divadel pochopitelně nejde jen o herce a baletní sólisty. Jsou to velké instituce zaměstnávající řadu lidí. „Běžní zaměstnanci mají často i 13 tisíc, vždyť za to se skoro nedá žít. Nemluvě o všech činnostech, které musíme pro běh divadla zajistit. Jak mám dělat kvalitní marketing, když nemohu jako plat nabídnout ani dvacet tisíc? To je v rámci toho oboru naprosto nekonkurenceschopná částka,“ zlobí se Šesták. Druhou stránkou věci je, že když v tuzemsku vznikne divadelní inscenace nebo opera mezinárodní kvality, nebude schopná se v zahraničí prosadit, protože i to stojí peníze. „Vždyť v momentě, kdy se tu objeví kvalitní operní pěvec, okamžitě si najde agenta v zahraničí,“ dodává Smolíková.
Jen roK života Jak z toho ven? Divadelníci zřejmě budou dál zesilovat tlak na veřejnost a politiky, aby jejich problémům naslouchali. Některým regionálním scénám údajně zbývá jen rok života, jiným hrozí masivní propouštění. Kromě výše zmíněného Liberce je kritická také situace v Uherském Hradišti, dlouhodobě bojuje o svůj prostor na světě také Slezské divadlo v Opavě, ostatní skončí v naprosté většině ve finanční ztrátě. Tratit na tom bude divák, řada divadel totiž počítá se zvýšením vstupného. Průměrná cena vstupenky do divadla se loni pohybovala mírně přes dvě stě korun, její skutečná hodnota činí v průměru pětkrát tolik. Zbytek by měl být financován dotacemi státu, ve skutečnosti ale stát táhne regionální divadla ke dnu.
Potíž je v tom, že kvůli mohutné liberalizaci v devadesátých letech skončila většina z nich v rukou měst. A i když pro městské rady je financování divadel většinou hlavní prioritou rozpočtu na kulturu (což naopak vadí nezávislým kulturním spolkům), v době omezených příjmů už obecní kasy nestačí.
Východiskem by podle iniciativy mělo být takzvané vícezdrojové financování, na němž by se měla podílet města, kraje i obce. S tím de facto počítala už koncepce státu z roku 1997 a jde o běžný model využívaný v zahraničí. Pokud si vezmeme příklad z Německa, které je nám kulturně velmi blízko i v rámci silné divadelní tradice, čísla vypovídají jas ně. Regionální vlády se tu podílejí na financování divadel jednou miliardou eur, města 0,8 miliardy a spolková vláda přispívá 0,1 miliardy eur. Důležité je také zmínit, že německá divadla mnohem výrazněji podporuje soukromý sektor. Sponzoring tu tvoří přibližně osm procent rozpočtu divadel, což je ve srovnání s českým prostředím několikanásobně více. Německý příklad je zajímavý i v tom, že tamější divadla ročně navštíví přibližně 20 milionů diváků, tedy s ohledem na poměr v počtu obyvatel mají Němci jen poloviční návštěvnost oproti Česku. Přesto svá divadla financují mnohem štědřeji.
Vládě už nevěří V rozjezd vícezdrojového financování už doufalo třeba královéhradecké Klicperovo divadlo, které se před pěti lety kvůli tomu přetransformovalo v obecně prospěšnou společnost zřízenou společně městem a krajem. Tak jako v případě ostatních kulturních institucí se ale dočkalo jen prázdných slibů. „Naše současná soběstačnost je pravidelně ve výši 30 procent. Takto strukturovaný rozpočet stačí na zavedenou činnost s nízkými limity na dekorace a výpravu, vůbec neumožňuje růst mezd na odpovídající úroveň špičkové umělecké tvorby, kterou Klicperovo divadlo prokazatelně vykazuje,“ říká jeho šéf Ladislav Zeman. Jeho slova mají reálný základ. Hlavní scéna Hradce Králové pravidelně získává nominace na prestižní cenu Alfréda Radoka. Loni sem dokonce putovala hlavní cena za Hru roku pro inscenaci Jedlíci čokolády, kterou napsal a zrežíroval David Drábek, jeden z nejuznávanějších současných dramatiků a umělecký šéf divadla.
Klicperovo divadlo sice nemá existenční potíže, rozhodně však můžeme mluvit o velké díře v rozpočtu. Ten má ročně dělat přibližně 55 milionů korun, za což divadlo platí šest až osm premiér, provozuje galerii a spolupořádá několik festivalů, včetně největšího divadelního festivalu v Česku. Ke 33 milionům z městského rozpočtu by kraj podle Zemana měl dávat 11 milionů korun, omezuje se však na symbolický příspěvek dvou milionů. Ministerstvo kultury pak v poslední dotační vlně do Hradce poslalo jen něco málo přes milion. „Už nevěřím na žádné sliby vlády ve věcech kultury. Pokud by se nějakým zázrakem kooperativní financování ze strany krajů a státu skutečně rozjelo, ulevilo by se městským rozpočtům, divadla by měla na lépe odpovídající mzdy svých tvůrců nebo na technický rozvoj vybavení, které je v divadlech často na zoufale zastaralé úrovni,“ vypočítává Zeman. Starostova dcera Samotné ministerstvo kultury přiznává, že výší svých příspěvků nesplňuje závazek předchozích vlád. „Nelze tvrdit, že stát je jediným viníkem objektivně složité situace. Je ale neoddiskutovatelný fakt, že finanční částka vyčleněná na program státní podpory stálých profesionálních divadel je naprosto neodpovídající,“ potvrzuje slova divadelníků Nataša Zichová z odboru umění, literatury a knihoven. Jako jedna z mála na ministerstvu se zabývá onou problematikou už řadu let a je dobré vědět, že si uvědomuje hloubku problému. Na druhou stranu vzpomeňme na mluvčí ministerstva, která na demonstraci regionálních divadel zástupce krajských scén odkázala do patřičných míst, když vzkázala, že „pláčou na špatném hrobě“.
Odbornice na kulturní politiku Marta Smolíková vidí hlavně dva problémy. Zaprvé je tu velmi slabá, až téměř nulová komunikace mezi městy, kraji a státem v otázce kultury. Zadruhé ministerstvo kultury stále žije v přesvědčení, že hlavní náplní práce je řídit příspěvkové organizace, tedy především Národní divadlo. „Oni mají trochu pocit, že všechno ostatní dělají navíc, že to je jejich dobrá vůle,“ popisuje současný stav Smolíková. Přitom podle ní úroveň regionálních scén po umělecké stránce rozhodně není špatná. „Pořád se tam udržuje profesionální úroveň. Vždycky by to mohlo být ve stylu,starostova dcera má ochotnický spolek’, tak to rozhodně není. Alespoň zatím ne. Divadlo má v téhle zemi tradici už od dob národního obrození, a proto má udržení té krajské divadelní sítě rozhodně smysl.“
JAK SE (NE)PLNÍ SLIBY…
Porovnání divadelních dotací podle vládou schválené
koncepce z roku 2007 a skutečně poslaných peněz (v mil. Kč)
130 135 140 145
120 125
83,7 83,9 81,9
68,7 70,0
56,0
2007 2008 2009 2010 2011 2012
pramen: Institut umění - Divadelní ústav
KDO PLATÍ DIVADLA V ČESKU?
Divadelní činnost (v %)
91,5 Města a obce
(včetně Prahy)
5,6 Kraje
2,9 Ministerstvo kultury
(bez příspěvkových organizací)
pramen: Institut umění - Divadelní ústav, NIPOS, vlastní výpočty
Příliš mnoho divadel?
Porovnání nárůstu sedadel na stálých scénách s počtem návštěvníků od roku 1990
Počet sedadel stálých scén (v tis.)
Počet představení v ČR (v tis.)
35
30
25
20
15
10
5
0 1990 2011
Počet návštěvníků (v mil.)
7
6
5
4
3
2
1
0 1990 2011
pramen: NIPOS
Programem podpory českých divadel zahájeným již v roce 1997 se ministerstvo kultury upsalo k příspěvku ve výši 100 milionů korun každý rok. Částku ovšem nedodržuje. „Umělecké obory naprosto nedokážou penězi přitáhnout schopné lidi. Díky tomu tady kvalitní umění vzniká jen těžko, v podstatě hlavně z nadšení lidí,“ říká odbornice na kulturní politiku Marta Smolíková
O autorovi| Tomáš Plhoň • plhon@mf.cz
