Neuvěřitelný obrat v politice hnutí ANO o sto osmdesát stupňů je nově deklarován záměrem snížit počet státních zaměstnanců o „ohromujících“ deset procent.
Zase nám ale nevychází malá násobilka, protože desetiprocentní snížení počtů by se mělo rovnat desetiprocentní úspoře na platech. Tedy zhruba 21 miliardám. Ministryně Schillerová však mluví o sedmi miliardách, tedy nějakých třech procentech. Tedy vliv na nákladnost chodu našeho státu odpovídající zhruba vlivu plivnutí na hladinu Orlické nádrže.
Navíc je zde velice důvodná obava, že ani tyto nepříliš ambiciózní úspory nebudou zdaleka naplněny. A přiznejme, že tomu tak bude i v případě, že jsou myšleny vážně. Snižování počtu státních zaměstnanců je nejen v Česku disciplínou politicky nejobtížnější a většinou marnou, na níž si vylámaly zuby i minulé politické garnitury. A tak už nyní slyšíme, že se šetření nemá týkat učitelů a ozbrojených složek. Vypadá to logicky. Vzdělání je zásadní pro budoucnost země a obrana v dnešním neklidném světě musí mít stejnou prioritu.
Stejně učitelů, o třetinu méně žáků
To platí ale jen do okamžiku, kdy poměříme vydávané peníze výkonem. Markantně je to vidět právě na školství. Ve školním roce 2017/2018 chodilo na základní školy 926 tisíc žáků, které učilo 63 tisíc učitelů. V roce 1990/2000 zhruba stejný počet učitelů učil na základkách 1,246 milionu žáků. Tedy o třetinu více. K tomuto neuvěřitelnému nepoměru nelze nedodat, že mezinárodní srovnávací testy dopadají pro současné absolventy hůře než před osmnácti lety. Lze se tak sice jednoznačně hlásit ke konstatování, že učitelé mají nízké platy, ale rozhodně to není tím, že by stát na školství šetřil. Jestliže se loni hrubý plat učitele základní školy pohyboval kolem 32 tisíc, tak v případě, že by počet učitelů odpovídal počtu žáků tak jako v roce 1990, činil by při stejných výdajích státu čtyřicet tisíc. A to už bezesporu mnohem lépe odpovídá významu učitelské práce a zbývá přitom i dost peněz na dálnice.
Není úplně zřejmé, co je podstatou problému, protože například v počtu tříd je popsaný nesoulad mnohem mírnější. Zdá se, že učitelé dělají něco jiného, než že by učili děti. Stížnosti na rostoucí administrativu jsou nošením sov do Atén. Každopádně je zjevné, že ministerstvo školství dlouhodobě neřídí resort uspokojivým způsobem, a jeho vinou tak dochází ke značnému plýtvání veřejnými prostředky. A jednoznačným faktem je, že učitelů by mohlo být výrazně méně, než je. Místo toho ministerstvo plánuje navyšování počtu učitelů v celém regionálním školství o deset procent do konce mandátu této vlády. V případě základních škol tedy zhruba o šest tisíc. Přestože je počet kantorů zcela odtržen od počtů žáků, o kvalitě absolventů nemluvě.
250 lidí na policajta
Nepříliš odlišným je stav v policejních složkách. Loni jsme měli ve službě něco málo přes 40 tisíc policistů. Ve srovnání s rokem 1990, kdy jsme po policejním komunistickém režimu zdědili 28 650 příslušníků veřejné bezpečnosti, je to o dost více. Ale byly i bujnější časy. V letech, kdy policii ovládal osobní přítel našeho současného premiéra Stanislav Gross, kulminoval počet policistů na 46 tisících. V těchto stavech nejsou započítány složky městské policie.
I tak v evropském srovnání trháme rekordy. Jeden policista v Česku pečuje a chrání kolem 250 občanů. Méně je to jen na Kypru a na Maltě. Ve srovnatelném Rakousku či Nizozemsku se pohybují čísla kolem 320 obyvatel na jednoho policistu. S takovým poměrem by nám stačilo něco přes 32 tisíc policajtů Nutno objektivně dodat, že jsme momentálně také jednou z nejbezpečnějších zemí v Evropě, i když lze polemizovat, zda to je způsobené počtem příslušníků. I zde je značným problémem administrativa a rostoucí počty lidí, kteří se zabývají velením a papírováním.
U policie se tomuto stavu říká mnoho náčelníků, málo indiánů. Při lepším řízení jsou také zde obří možnosti úspor. A jiné to není ani v Armádě ČR, kde ze současných počtů slouží v bojových a bojeschopných jednotkách jen zlomek stavu a kanceláře přetékají ohvězdičkovanými výložkami.
Přerozdělené peníze pro úředníky
Pokud bychom skutečně chtěli zmenšit a zlevnit stát, nezbývá než sáhnout na všechny skupiny státních zaměstnanců. Nepopulární státní úředníci to totiž nespasí. Jejich počet je poměrně nejasný. Naposledy byli sečtení v roce 2015 a tehdy jich bylo podle služebního zákona 68 tisíc, tedy jen něco přes jednu osminu současného stavu lidí žijících ze státního rozpočtu. Od té doby jich sice přibývalo, ale spíše šlo o stovky pozic než tisíce.
Dobré ráno, Andreji. Babiš se probouzí po mejdanu ekonomického boomu
V roce 2014 zpracovali Petr Bouchal a Petr Janský z Institutu pro demokracii a ekonomickou analýzu (IDEA CERGE EI) studii na téma počtů a platů státních úředníků. Podle jejich propočtu bylo ze zmiňovaných necelých sedmdesáti tisíc úředníků devatenáct tisíc zaměstnanců centrálních úřadů, především ministerstev. Z toho šedesát procent připadalo na tři největší ministerstva - finance, vnitro a MPSV.
Dlouhá léta přitom platí, že významná část úřednických míst ve státní správě je neobsazena a rozpočtované peníze jsou pak rozdělovány na platy reálných úředníků. Neobsazeno je zhruba pět procent rozpočtovaných úřednických míst, což zvyšovalo platy oproti rozpočtované výši o 3,8 procenta. Když loni ministryně Schillerová slavně rušila úřednická místa, šlo o místa neobsazená a vzhledem k opětovnému masivnímu nárůstu mzdových výdajů státu to bylo zcela bezbolestné.
Babišův paradox
Snižování počtů státních zaměstnanců - a úředníků zvláště - má vcelku slušnou historii. První realizovaný pokus lze přičíst vládě Mirka Topolánka v roce 2007. Počet zaměstnanců státní správy se měl snižovat o tři procenta ročně, což mělo vést k tomu, že v roce 2010 bude o 11,5 procenta úředníků méně ve srovnání se stavem na konci roku 2006. Topolánkovi nebylo dopřáno dovládnout a výsledkem byl pokles lidí o 2,4 procenta, přičemž centrálních úřadů se to prakticky nedotklo a místa ubyla zejména v příspěvkových organizacích.
Rozpočtový zázrak z Bruselu. Přebytek je důsledkem štědrého dárku
Nečasova vláda byla výrazně úspěšnější, ačkoli rovněž nedokončila mandát. Deklarovala cíl snížit výdaje na státní platy s výjimkou školství o deset procent a podařilo se dosáhnou devíti procent. Centrální správa opět zůstala nedotčena, nejvíce klesaly mzdové výdaje v bezpečnostních sborech a armádě. Je tak příznačné, že existenci této vlády ukončil policejní puč.
Historická zkušenost každopádně ukazuje, že je mnohem snazší šetřit v zárodku. Tedy spíše tím, že bráním nepřiměřeným mzdovým požadavkům a zbytečně nezvyšuji počty zaměstnanců státu, než abych následně hledal úsporná opatření a propouštěl lidi. To je zásadní v současné paradoxní situaci, kdy má Andrej Babiš na svědomí největší nárůst nákladů na chod státu v historii Česka a najednou se snaží hrát zodpovědného hospodáře propouštějícího přebytečné úředníky.
Přečtěte si také:
Komentář: Kde ty prachy jsou? Co se s nimi mohlo stát?
Komentář: Šťastná vláda aneb Kdy skončí Andrej Babiš
