Na huť stále dopadá stín privatizátora Stehlíka
Prodej kladenské huti Poldi–Dříň začíná připomínat frašku. Opakuje se stále stejný příběh – soutěž o největší tovární haly v republice nejdříve někdo vyhraje a hned nato ze soutěže odstoupí. Konkursní správci pak musí huť ve zdlouhavém řízení nabídnout druhému v pořadí, který palmu vítězství sice přijme, ale vzápětí se jí vzdá ve prospěch dalšího. Tak Dříň nejdříve vyhrála malá společnost Kapitál s nabídkou 622 milionů korun. Potřebnou hotovost ani bankovní garance nedokázala předložit. Mimo to se až po ukončení nákladného tendru ukázalo, že se hutnictvím nikdy nezabývala a její doménou byly kromě jiného i erotické masáže. Její jednatel Tomáš Linhart byl v minulosti stíhán za podvod, loupež a padělání veřejné listiny. Konkursní správce Tomáš Pelikán poté Dříň nabídl firmě Mossei International Holding, která skončila druhá s plánovanou cenou 404 milionů korun. Ta ale minulý týden ze soutěže také odstoupila, údajně kvůli nejasným právním vztahům k majetku huti. O těch ale byla Pelikánem informována předem. Pozadí této společnosti s ručením omezeným a základním jměním 100 tisíc korun je rovněž nejasné. Její jednatel Josef Totzauer tvrdí, že za firmou stojí silný zahraniční partner, který si ale nepřeje zveřejnit své jméno. Kdo tahá za nitky. Zdá se, že si někdo přeje pozdržet prodej Dříně co nejdéle. Je pravděpodobné, že za velkou část nitek tahá bývalý privatizátor Vladimír Stehlík. Ten v roce 1993 vyhrál celou Poldi Kladno (i se starým jádrem, kde nyní hospodaří německá firma Scholz) za 1,75 miliardy korun a za čtyři roky ji dovedl k úpadku. Potom strávil tři měsíce ve vazbě, aby se znovu přihlásil do soutěže o Dříň. Správce Pelikán jej ale z procesu vyloučil s tím, že úpadce se již nesmí po–dle zákona o firmu ucházet. Nastoupila tedy společnost Kapitál, rysy jejíhož projektu se nápadně shodovaly s projektem Vladimíra Stehlíka. Jednatel Kapitálu Linhart dal Stehlíkovi dokonce svolení k technické prohlídce závodu, aby mu dal své dobrozdání ke koupi. Když firma Kapitál neuspěla, nastoupila Mossei International Holding. O přinejmenším názorové blízkosti jejích majitelů a Vladimíra Stehlíka svědčí skutečnost, že Josef Totzauer v minulosti často řečnil na mítincích bývalého majitele Poldi. Ať už je to s pozadím minulých vítězů jakkoli, prodej Dříně jde do třetího kola. „Vyzval jsem dalšího ze soutěžících, Třinecké železárny, které za huť nabídly 265 milionů korun, říká Tomáš Pelikán. Potíže se Spontanem. Ani v případě Třineckých železáren ale ještě nemusí vše proběhnout hladce. Prodeji válcoven totiž brání soud–ní spor, který vede správce konkursní podstaty s německou společností Spontan. Jeho kořeny opět spočívají v dobách, kdy v továrně kraloval Vladimír Stehlík. Spontan totiž odkoupil v roce 1997 akcie zkrachovalé Poldi Steel od lichtenštejnské společnosti Blax Corporation. Ta je zase získala od firmy ProWin, která je za patnáct milionů korun koupila od rodiny Stehlíků. „Firmě Spontan se daří závěr soudního jednání úspěšně oddalovat. Proti dvěma usnesením obchodního soudu se odvolala, naposledy loni v srpnu proti podjatosti jednání. Vrchní soud zatím další termín neurčil. Dokud se spor nevyřeší, nemohu jakkoliv o prodeji majetku rozhodovat, vysvětluje Pelikán. Podle jeho slov tak může být prodej Dříně uskutečněn pouze na základě smlouvy o smlouvě budoucí. Třinecké železárny si za své peníze koupí jen jakési potvrzení státu, že jim po vyřešení soudních sporů továrnu úředně předá. Třinec jede. Fyzicky už ovšem nemusí stát železárnám nic převádět. Dříňskou huť totiž už Třinec provozuje tři roky na základě nájemní smlouvy a zaměstnává zde více než 600 pracovníků. Závod loni zvýšil produkci ze 145 tisíc tun na 165 tisíc tun, neboť poptávka na trhu po jeho produkci se neustále zvyšuje. Téměř sedmdesát procent kladenské produkce jde do zahraničí, především do Německa, Maďarska a zemí Evropské unie.
