Dotace jsou droga. A ty evropské jsou droga obzvláště nebezpečná.
Kauza Čapí hnízdo Andreje Babiše odkrývá destrukční sílu evropských dotací před širokou veřejností. Velké části ekonomů je ale ničivost rozdávání veřejných peněz státními a nadstátními úředníky zřejmá odedávna. Schopní predátoři se dostávají zadarmo k penězům vytahaným státem z kapes těch méně dravých a drzých podnikatelů a řadových zaměstnanců. A Babiš má svou část pravdy, když se hájí tím, že takových čapích hnízd zde bylo postaveno spousta.
Jsou dokladem, jak marná a zbytečná je snaha úředníků vytvářet účinná pravidla dotování, která by zaručila, že peníze budou použity k tomu účelu, k němuž je Evropská unie i její členské státy hodlají využít. Většinou je to deklarovaná podpora zaměstnanosti, kultury, regionálních tradic a drobného podnikání a další bohulibé cíle, kterým každý naiva na ulici s chutí zatleská. A nakonec to dopadne přesně podle pověstné věty dávného generálního tajemníka ÚV KSSS Viktora Černěnka: „Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky.“
Peníze, nebo řepka. Zběsilé pěstování energetických plodin ničí půdu i podzemní vodu
Nevěřící Babiš
A tak spousta peněz byla odčerpána na luxusní a zbytečné projekty, jejichž ekonomická návratnost je sporná a většinou slouží k ukojení ega jejich skutečných vlastníků, stejně jako Čapí hnízdo, které nakonec podle Babiše stálo skoro miliardu, kterou zpět nikdy nevydělá. A tak je i těch padesát milionů drobných docela dobrých. Obdobně jako v jiných případech, kdy ovšem skuteční vlastníci zůstávají skryti za anonymními akciemi i po uplynutí pětileté karantény předepsané dotačními pravidly. Na rozdíl od Babiše zřejmě chovají i nadále důvěru ke svým bílým koníkům, a chrání se tak před osudem našeho miliardářského politika. Ten zřejmě nedůvěřoval ani svým dětem, když i v době, kdy vystupovaly jako vlastníci, nechal akciovku Čapí hnízdo řídit svými letitými a prověřenými zaměstnanci, což ho nyní možná dovede až do tepláků.
Život a doba dotačního hnízda: hlavně, že se čerpá
Pokud takto nedůvěřuje lidem nejbližším, lze celkem pochopit, proč na rozdíl od jiných velkých hráčů na českém finančním trhu nepoužívá offshorové struktury. Země, které jejich zakládání podporují, totiž takřka vždy vyžadují, aby jejich jednatelem byl místní člověk, což pro člověka, který zřejmě nevěří ani vlastnímu synovi, musí být nezkousnutelné.
Výhody pro velké
A tak pokud jde o dotace a jejich získávání za každou cenu, dělá to opravdu kdekdo, ale jen málokdo tak systematicky jako Andrej Babiš kasíruje po jednotkách milionů na menší firmy svého impéria, ale i třeba sto milionů na inovativní pečení toustového chleba v Penamu. To už je výsledek politické aktivity hnutí ANO, kdy nová vláda umožnila přístup k evropským dotacím i velkým firmám v potravinářském průmyslu, ale třeba i v chemii a nyní bojuje za zachování výhod pro velké sedláky.
Velkofarmy jsou sice pro Česko typickou formou vlastnictví půdy, je však otázkou, zda je to tak dobře a jaké má hospodaření těchto velkých celků na pronajaté půdě dlouhodobé důsledky z hlediska ničivé půdní eroze v Česku. Každopádně těch čtyři sta milionů nenárokových dotací načerpaných Agrofertem jen během loňského roku bylo složeno především z částek drobnějších než ta padesátka za Čapí hnízdo. Andrej dobře ví, že halíře dělají talíře. A zvlášť když jsou zadarmo.
Čtěte další komentáře Pavla Párala:
