Zatímco pozornost evropské veřejnosti se v posledních měsících soustředila zejména na uprchlickou krizi a referendum Velké Británie o vystoupení z EU, evropští bankéři - pro mnohé nečekaně - otáčejí zrak na jih Evropy. Itálie a její banky se začínají hroutit pod tíhou dlouhodobé ekonomické stagnace a nemožnosti využití tradičních nástrojů měnové politiky. Jako první za oběť pravděpodobně padne nejstarší evropská banka - Monte dei Paschi di Siena.
Itálie je jedním z jasných „poražených“ měnové integrace zejména kvůli rigidnosti finančního systému a trhu práce a nízké konkurenceschopnosti své ekonomiky. Podle Mezinárodního měnového fondu Itálie čelí „monumentální výzvě dvou ztracených dekád“. Její ekonomika, která se mezi lety 2007 až 2014 prudce propadla o přibližně 9 %, by se na úroveň před krizí měla dostat až v roce 2025.
Itálie se tak ocitla v bludném kruhu fiskálních restrikcí v kombinaci s dlouhodobě statickým, až záporným růstem. Nevýkonná ekonomika tak obrátila i mnohé „zdravé“ úvěry na „toxické“ kvůli nenaplněným očekáváním investorů.
Problémy bank vypluly na povrch s brexitem
Obavy o zdraví bankovního sektoru se znovu objevily na jaře letošního roku, kdy se do potíží opět dostala nejstarší evropská banka – Monte dei Paschi di Siena. Ta je v hledáčku Evropského orgánu pro bankovnictví, hlavního evropského bankovního regulátora, který v pátek zveřejnil výsledky stress testů významných evropských bank. Monte dei Paschi právě kvůli velkému podílu toxických aktiv v testech obstála zdaleka nejhůř ze všech testovaných bank.
Simulace ukázala, že banka by neměla dostatek zdravého kapitálu na to, aby ustála krizi podobnou té, které Evropa čelila po roce 2008. Volatilita trhů, které se ještě stále zotavují po britském referendu, by tak mohla odstartovat krizi evropských rozměrů.
| Přečtěte si více o zátěžových testech: Neunesla zátěž. Kapitál nejstarší banky se v testu vypařil  |
Toxické úvěry, pro které má italština příznačný název sofferenze (v italštině utrpení) představují téměř 18 % celkového objemu úvěrů poskytnutých italským bankovním sektorem a až třetinu všech nesplácených úvěrů eurozóny. Situace je tedy hrozbou nejen pro Itálii, ale pro celou eurozónu. Řešení se na první pohled nabízí prostřednictvím nových pravidel EU, díky kterým by ztráty zachraňovaných bank měli nést věřitelé banky, nikoliv daňoví poplatníci.
V Itálii je však situace komplikovanější. Dluhopisy bank zde nedrží, jako jinde, pouze velcí institucionální investoři, ale věřiteli italských bank jsou z velké části běžné domácnosti. Může za to vysoký podíl menších lokálních bank s dlouholetou tradicí, jejichž struktura se podobá družstvu.
Produkty bank jsou vytvořeny tak, že klienti banky jsou zároveň i akcionáři a mají rozhodovací práva. Běžné italské domácnosti, místní podnikatelé či zemědělci tak vlastní 29 % aktiv v místních i těch větších bankách, jako je například právě zmiňovaná Monte dei Paschi di Siena. Tento typ bankovního systému není v Evropě ojedinělý, menší regionální a lokální banky jsou typické i pro Německo, Francii či Rakousko. Podíl aktiv v rukou drobných střadatelů je ale ve srovnání s Itálii mnohem nižší. V Německu drží domácnosti přibližně 6,4 % dluhopisů bank, ve Francii 3 % a v Rakousku je to 14,2 %.
Najít viníka je těžké, řešení ještě těžší
Italský bankovní systém tedy bude podle premiéra Renziho potřebovat injekci v podobě veřejných zdrojů, ale nová pravidla evropské bankovní unie mu v tom brání. Renzi teď proto bojuje s Bruselem i Berlínem o to, jakou podobu by záchrana italských bank měla mít.
Pomocí veřejných zdrojů chce chránit věřitele, kteří jsou zároveň spíše běžnými drobnými střadateli. Proti takovému postupu se staví Německo, které hájí dodržování nových pravidel. Itálii tedy hrozí „bail in“ většího rozsahu, v jehož rámci by měli nést náklady na restrukturalizaci bank věřitelé. Dopad ale pocítí hlavně běžní střadatelé, které měla nová pravidla paradoxně ochránit.
Situace je o to složitější, že z Itálie jako hrdého nositele ideje evropského společenství se pomalu stává další euroskeptická země se sílící pozicí protestních populistických stran. Renzi, kterého na podzim čeká existenční referendum o změně ústavy, si nemůže dovolit riskovat eskalaci krize nečinností. Možno očekávat, že Renzi zanedlouho podnikne první krok, a sice určitý modifikovaný odkup toxických aktiv za spoluúčasti větších věřitelů na ztrátách.
A i když prozatímní rétorika Evropské komise i Německa je odmítavá, kompromis není nemožný. Z odborných kruhů začínají sílit hlasy podporující řešení zahrnující spoluúčast velkých věřitelů, ale zároveň chránící menší střadatele. Kompromis ve prospěch běžných Italů, kteří se ocitli v tak trochu schizofrenní situaci, by přitom zejména s ohledem na současnou situaci v EU byl vítězstvím pro všechny strany.
Autorka je analytičkou pracovní skupiny Ekonomika think-tanku Evropské hodnoty
Dále čtěte:
Britské banky propouštějí a zvažují záporné úroky
Uzda pro Wall Street. Rozdělení bank chtějí i republikáni
