Pobídky filmařům jsou takřka dokonalým důkazem toho, jak fungují subvence v praxi, a jak těžké je bez nich přežít dokonce i pro ty, kteří mají zjevnou komparativní výhodu.
Vezměte si takové Česko… Má krásné lokace, velmi slušně vybavené ateliéry, vysoce kvalifikovaný technický personál, záviděníhodný barrandovský fundus s kostýmy všeho druhu.
Máme dobré a výrazné herce, jejichž přízvuk v angličtině jim umožňuje bezvadně naplnit role padouchů všeho druhu z Východu. A jistěže nelze zapomenout ani na české herečky, jež v béčkových produkcích zvládly ledacos, a že jim šla práce od ruky. Po těžkém natáčecím dnu mají hvězdy i štáby dost příležitostí k relaxaci všeho druhu. Jeden by řekl, že tolik výhod najednou pohromadě v nevelké zemi hned tak nenajdete, zvlášť když ceny jsou konkurenceschopné.
A tak sem také zahraniční produkce přijížděly, byly nadmíru spokojené a postupně rostlo zapojení všech lokálních zdrojů, takže z toho vznikl malý, ale pěkný exportní obor. Z komínů se v něm čoudí, jen když se natáčí, ale zato slušně vydělává a zaměstnává hodně kvalifikovaných lidí. Kdyby takových oborů měla česká ekonomika dalších deset, nemusely by chytré hlavy každé druhé nedělní poledne z obrazovky vykládat o nízké přidané hodnotě v „zemi montoven“ nebo varovat před nadměrnou závislostí na automobilovém průmyslu. Bylo by to hezké, kdyby.
Kdyby k narušení sluncem zalité filmové krajiny snů nestačilo, aby se jinde filmovým produkcím začaly nabízet daňové nebo hotovostní vratky z „uznatelných“ výdajů utracených v hostitelské zemi a celá česká komparativní výhoda byla lidově řečeno v háji. Uvnitř čísla se dočtete, jak zavedení podpor v blízké i vzdálené cizině znamenalo, že do té doby vyhledávané Česko začaly zahraniční produkce míjet obloukem - a pokles byl dramatický, v letech 2004 až 2009 o nějakých 85 procent.
Přečtěte si další komentáře Miroslava Zámečníka:
Angela v Bílém domě (a Čech pod stolem)
Kolik stojí čas
Miloš, Donald a idiotenbande
Kdo chce hledat příčinu, najde ji z časového hlediska v roce 2004, kdy se do agresivního lákání filmového byznysu pobídkami opřeli Maďaři. Taková Budapešť na rozdíl od Prahy nabízí autentickou zchátralou patinu v celých kdysi bohatých čtvrtích. Navíc Korda Studios (nazvané po britském producentovi a režisérovi, maďarském rodákovi siru Alexanderu Kordovi) v Etyeku u Budapešti jsou skvěle vybavené filmové ateliéry, technicky kompetentní jsou také. A znáte tu průpovídku o tom, jak Maďar z karuselových dveří vychází vždycky první? To není pomluva, ale kompliment - jsou to agresivní a mazaní obchodníci.
Česko, pokud nechtělo jako filmařská lokace živořit, nemělo na vybranou. Našich 20 procent vratky sice uvedlo zemi zpátky na scénu, nicméně Maďarsko nezahálí a model pobídek filmařům okopírovaly další země a přidaly ještě něco navrch. Estonsko nabízí procent třicet. Podobné (i štědřejší) to je nejen na západě Evropy, třeba v Irsku (32procentní sleva na dani), v Británii (25 procent), Francii (30 procent) nebo v Belgii (45 procent), stranou nezůstaly ani zámořské destinace - Kanadou a Austrálií počínaje, drtivou většinou států v USA konče. Kdo chce víc, dostane to. Fidži nabízí 45procentní daňovou vratku a Singapur subvencuje filmové útraty na ostrovním státě z 50 procent. Podmínkou ovšem je, aby dílko vykreslilo Singapur „v příznivém světle“.
Co s tímhle subvencovaným byznysem? Rozvíjet jej i za cenu dotačního závodu, kdo dá víc? V Česku, kde má filmařina dostatečnou výrobní hloubku, jinak řečeno dá se tu utratit u domácích subdodavatelů hodně peněz, se to vyplatí na rozdíl od zemí, kde se všechno dováží.
Český filmový průmysl znovu šlape. Přečtěte si více:
Je jasné, že od určité hranice to začíná být nákladné, a tak stojí za to se inspirovat chytrými řešeními. Maďaři na to jdou opět mazaně: nezvětšují sice rozsah subvence, ale fond, z nějž vratky vyplácejí, se jejich vláda rozhodla doplňovat tak, aby fungoval jako vyrovnávací nádrž, která nevyschne pod 14 miliard forintů (asi miliarda korun). Filmové produkce tak dostávají jistotu, že na peníze při splnění podmínek dosáhnou. To se musí líbit, protože předvídatelnost a stabilita se cení i v tomhle oboru.
Pak je tu ještě jeden přesah, který přináší hodně peněz - a sice do cestovního ruchu. V Maďarsku se natáčel Marťan Ridleyho Scotta, kompletně v ateliéru v Korda Studios, kam se muselo navézt čtyři tisíce tun hlíny, ale to je tak zajímavost pro opravdové kinofily.
Návštěvníky dovede pořádně přilákat teprve „biják“ natočený v atraktivních exteriérech, neboť filmová turistika je zvlášť pro obyvatele asijských zemí skutečně oblíbeným způsobem trávení času. Na vlastní oči vidět ta místa a pořídit si selfíčko s Karlovým mostem a Hradčany v pozadí, kde prožívali své romance hrdinové jejich seriálů, se může zdát trochu dětinské, ale když je to masový fenomén? Podle četných průzkumů to byla jedna z hlavních příčin masivního přílivu Jihokorejců nebo Číňanů do Prahy v posledních letech. No, neberte to.
Dále čtěte:
