V okamžiku, kdy u nás v pátek začínaly volby, v Bruselu končila Evropská rada. Výsledky obou událostí naznačují, že propast mezi východem a západem EU se prohlubuje. V dalším kole evropské integrace tak nebudeme schopni prosazovat své zájmy, neboť předvolební debaty podcenily připravenost unie k dalším krokům a volební výsledky nenaznačují koalici, která by nás vrátila do centra dění.
Evropská unie v předvolební kampani vystupovala jako dýchavičná organizace, nepříliš úspěšně zápasící s migrační a ekonomickou krizí. V debatách to často vypadalo, že na člunech stále připlouvá milion uprchlíků a Řecko je stále na hraně odchodu ze stagnující eurozóny.
Programy demokratických stran sice vycházely z přesnějšího hodnocení stavu EU, ale mediální verze kandidátů na poslance byly amalgámem toho nejhoršího, čím unie za posledních deset let prošla.
Česká karikatura a bruselská realita
Řada hodnocení a návrhů přehlížela, že na obě krize už byla nalezena krátkodobá řešení, jež přinesla stabilitu. Zároveň se EU postupně blíží i dohodám o dlouhodobých řešeních, které podobným krizím mohou předcházet. Pokud by se však Česko mělo těchto debat plně účastnit, musela by se nová vláda přihlásit k přijetí eura a řešit migrační pravidla bez exaltovaných emocí. Ani na jedno to však nevypadá.
Debatu o euru v podstatě utnul Andrej Babiš na začátku kampaně prohlášením, že euro nechce. S výjimkou ODS se však demokratické strany v novém parlamentu ve svých programech k jednotné měně hlásí. Ovšem s dodatky „až to bude výhodné“ nebo „až se dokončí reformy eurozóny“, které přijetí odkládají na neurčito. I programy TOP 09 a ČSSD, jež se k euru hlásily nejjasněji, postrádají jasný termín přijetí.
Euro až jindy
Při tomto nastavení není pravděpodobné, že by nová vláda mohla do debaty o reformách eurozóny zasáhnout. Přitom návrhy změn budou na stole nejspíše do konce roku. Francouzský prezident Emmanuel Macron dává jasně najevo, že přijde s průlomovým návrhem, který se neomezí jen na přetvoření stávajících stabilizačních mechanismů na Evropský měnový fond. Trvá na nějaké nové formě sdílení fiskálních zdrojů či rizik, což bude kontroverzní, proto Macron vyčkává s nastavením technických parametrů návrhu až na dohodu o nové vládní koalici v Německu. Ta naznačí, jak hluboko mohou reformy zamířit.
Nezůstane jen u eura
Od reforem eurozóny se očekává, že spustí další kolo evropské integrace, neboť jejich důsledky se přelijí do dalších oblastí. Prvním cílem bude stabilizace ekonomiky, ale sdílení fiskálních rizik a zdrojů si vyžádá změny v sociální nebo bankovní politice – třeba v nastavení podpor v nezaměstnanosti či pojištění vkladů. Zároveň právo EU nevyžaduje, aby se těchto změn účastnily všechny členské státy; stačí jen souhlas všech, že eurozóna či jiná podskupina může integraci prohloubit bez ostatních.
Tyto dva mechanismy – přelévání reforem z ekonomické oblasti do sociální a formální vyčlenění ze skupiny integrujících se zemí – dávají konkrétní obrysy debatám o našem vlivu mimo jádro EU.
Vliv není efemérní kategorie, která nemá pro voliče žádný význam a jen umožňuje elitám přístup k luxusním večeřím. Ztráta vlivu vyčleněním z dalšího kola integrace skutečně znamená, že nebudeme moci prosazovat národní zájmy. Zvláště citelné to bude, až se reformy přelijí z oblastí, jež jsou důležité jen pro členy eurozóny, do přilehlých oblastí důležitých i pro nás.
Když se pak eurozóna či jinak vymezené jádro EU dohodne na změnách podpor v nezaměstnanosti, které omezí náš přístup na evropský trh práce, na změně daňových mechanismů, jež přesměrují investice (a zaměstnanost) od nás zpět na západ, či na bankovní unii, jež zdraží úvěry a služby u nás, nebudeme mít možnost tyto změny přímo ovlivnit.
O kvótách už ani slovo
Ve volebních debatách to chvílemi vypadalo, že nám EU stále nutí migrační kvóty. Přitom jejich platnost formálně skončila a nikdo se nesnaží o jejich opakování, neboť jejich úspěšnost byla mizivá nejen u nás, ale prakticky ve všech státech EU. Komise sice zahájila řízení proti Česku pro porušení právně platných závazků, ale to se točí na právní formalitě, kterou lze – s nemalou dávkou politického cynismu – splnit, aniž by k nám dorazil třináctý uprchlík.
Při střízlivějším pohledu do programů demokratických stran v novém parlamentu je zřejmá shoda s posledním vývojem migrační politiky v EU. Páteční Evropská rada jednala o dlouhodobém řešení spočívajícím v ochraně vnějších hranic, o finanční podpoře nejvíce exponovaných států EU i tranzitních zemí v Africe, o zvýšení návratů do zemí původu a o reformách azylové politiky.
Pokud u nás po volbách opadnou emoce do míry, která umožní návrat racionální debaty o migraci, pak nová vláda bude mít slušné argumenty pro to, že pozice EU a ČR se natolik přiblížily, že nemá smysl udržovat náš opoziční status.
To ovšem předpokládá, že Andrej Babiš bude schopen vládu sestavit. Koaliční matematika ukazuje, že recyklace předchozí koalice se sociálními a křesťanskými demokraty by mohla přinést vládu, kterou by ukončení sporu o migraci a návrat do centra debat o dalším kole integrace zajímaly.
Jak ČSSD, tak KDU-ČSL přistoupení k jednotné měně a priori neodmítají a majitel ANO také netrpí ideologickými předsudky, které by mu bránily vrátit se k jeho staršímu názoru, že euro je třeba přijmout. Ovšem na obnovení této koalice to zatím nevypadá.
Koalice s ODS či nějaká forma podpory vlády od extremistických stran by posun hnutí ANO ve prospěch eura nepřipustily. Stejně tak pokusy o menšinové vládnutí by neumožnily shodu na jasně načasovaném přijetí společné měny, které by nás vrátilo do centra debat o další integraci.
Pokud by pokusy o stabilní vládu selhaly úplně, tak by předčasné volby, které nelze uspořádat dříve než za půl roku, přišly až po předložení klíčových návrhů francouzsko-německého tandemu. V tuto chvíli to tedy vypadá, že o víkendu jsme téměř určitě minuli křižovatku do jádra debat o další integraci.
Článek vyšel na webu Peak.cz
