O dobře placeném druhém závozníkovi, pronajaté posvátné krávě a o tom, proč neříkat Vietnamkám, že jste ženatí.
„Bullshit jobs“ je tak výstižný termín, že nemá cenu jej překládat. Jako obvykle, i v tomto případě se ukázala nevyčerpatelnou zásobárnou poučení někdejší Československá lidová armáda, která toho o zbytečných „odbornostech“ věděla dost. Signalista-pozorovatel k nim patří, zvlášť když uvážíme, že tuto funkci redakční kolega vykonával v době, kdy vzdušný prostor kromě něj hlídala ijakási Tamara…
Na technologie nikdy nebyl a není stoprocentní spoleh. Koncem 70. let jsem monitoroval v továrně národního podniku Léčiva v Praze-Modřanech východoněmecký pneumatický stroj, jehož otočné hlavice šroubovaly uzávěry lékovek s dodnes vyráběnými tabletami proti chudokrevnosti Ferronat. Tedy měl šroubovat, jenže soudruzi někde udělali chybu a stroj velmi často nešrouboval. Obsluze pak nezbývalo než čekat na mechanika, který jej znovu zprovoznil, což se opakovalo zhruba každou hodinu.
Jáká zaměstnání jsou nejzbytečnější? Přečtěte si o tom
Jistěže plnění plánu ohroženo nebylo a jistěže mne práce naplňovala takovým sebeuspokojením, že jsem dal po pár dnech výpověď a šel dělat podstatně lépe placeného druhého závozníka do podniku, který se zabýval půjčováním filmů. Práce spočívala v tom, že jsem spolu s řidičem a prvním závozníkem rozvážel zelené plastové kazety s filmy na pražská nádraží. Nikdy jich nebylo mnoho a naložení a vyložení avie by jistě zvládl i sám řidič a zcela určitě i první závozník. Tuhle pozici zastával asi stopadesátikilový chlapík, kterému se v podniku neříkalo jinak než láskyplně Drobeček a jako kmenový zaměstnanec mi obětavě předával svoje zkušenosti a tak trochu dohlížel na to, aby druhý závozník postupoval pečlivě a řádně. Řidič se mezitím připravoval na další etapu čtením orgánu Revolučního odborového hnutí, který se jmenoval jak jinak než Práce.
Jako závoznická dvojka jsem pobíral vyšší příjem, než byl tehdejší republikový průměr. S placenými vyhlídkovými jízdami po Praze jsem byl velmi spokojen a samotné pozorování života kolem nakládacích ramp téměř všech pražských nádraží s jeho hrabalovskými typy, které se tam vyskytovaly, bylo obohacující. Pokud jste viděli v létě 1978 po Praze jezdit Avii 30 s napravo silně vychýlenou kabinou (díky Drobečkoví), tak vězte, že jsme to byli dozajista my.
Tráva pro posvátnou krávu
Tohle už odnesl čas. Ještě pokročilejší příklad dělby práce, který také uživí tři lidi, a ještě k tomu i jednu posvátnou krávu, najdete v indické Kalkatě. Někdo vlastní posvátnou krávu, někdo pro ni za úsvitu poseká trávu a třetí si tu krávu pronajme, odkoupí trávu a s posvátným přežvýkavcem a zásobou krmiva se vydá do centra megalopole. Na rušné ulici pak za drobný peníz prodává hrstičky trávy zbožným kolemjdoucím, kteří nakrmením krávy páchají dobrý skutek. Uznejte, že proti jiným živnostem má tahle veliký oblouk s duchovním přesahem.
V ortodoxních židovských čtvrtích v New Yorku prý dodnes existuje v domech obsluha výtahu, která mačká knoflíky, neboť o šabatu pravověrní nesmějí nejen pracovat, ale ani zakládat oheň a propojení elektrických obvodů je prý moderním ekvivalentem téhož.
Tohle je samozřejmě potřeba respektovat, ale co si má člověk myslet o historce, kterou zažil jeden cestovatel v nákupním centru ve filipínské Manile při vjezdu do patrových garáží, kde automat vydává - opět po zmáčknutí knoflíku - kartičku s magnetickým proužkem. To zná každý a odevšad, ale zdejší specialitou bylo, že tou zdířkou, ze které karty vylézají, je prostrkávala lidská obsluha ukrytá v kukani za automatem. I kdyby to trvalo jen chvíli, je to skvělá historka.
Vydírání toaletním papírem
Pracovní příležitosti, jejichž smysl je poměrně obtížné pochopit, existují dodnes a příkladů je nespočet. V některých londýnských hudebních klubech v Camdenu jsou na záchodcích velcí chlapi, kteří vydávají toaletní papír - a zkuste si ho nevzít a štědře obsluhu neodměnit, i kdybyste ho nepotřebujete. Je to vydírání bez pistole, s toaletním papírem, ale účinné.
I zdvořilé a užitečné služby bývají spojeny s trapasy a pocitem nadbytečnosti. V Dubaji na tamním hypermoderním letišti mi obsluha velmi úslužně otevírala dveře od toalety, právě vzorně vypiglované, ale zůstala stát za dveřmi, zřejmě aby ji ihned opět uklidila pro dalšího uživatele. Peníze ten dobrý muž vytrvale odmítal, ale odejít od dveří taky nechtěl. Po desetihodinovém letu mimořádné utrpení.
Profesionální truchlící nebo ochutnávač granulí. Čím vším se dá vydělat?
S nadstandardem jsou vůbec problémy. V domě, kde jsem kdysi ve Washingtonu bydlel, bývalo holičství, kde stříhaly Vietnamky. Jedna mi po ostříhání masírovala hlavu kolem uší a zašeptala, jestli nechci „masáž u sebe v bytě“. Trochu mě to vykolejilo, znáte ty orientální asociace, a tak jsem zamumlal jednu z nejpitomějších odpovědí svého života: „I do not know, I am married“. Ještě dlouho poté mě vítaly sborovým řevem: „He is married“.
Takže dobrá rada na závěr: Nakrmte posvátnou krávu a neříkejte, že jste ženatí, nejste-li tázáni. Je to zbytečné.
Přečtěte si další komentáře Miroslava Zámečníka:
