V politice jsou silná ega dominantních mužů a žen z byznysu spíš na obtíž než ku prospěchu.
Hnutí STAN po krachu registrovaného partnerství s lidovci dokázalo pozvednout volební prapor angažováním bezesporu zajímavé postavy českého byznysu. Dalibor Dědek má za sebou solidní podnikatelský úspěch se svým Jablotronem a nějakých bratru šest miliard korun. Tohle nejzajímavější partnerství letošní volební sezony však nevydrželo ani měsíc a Starostové si zopakovali kopačky od lidovců – Dědek jim utekl z kandidátky. Bylo to snad nějaké zázračné prozření?
V rozhovoru, který poskytl týdeníku Euro krátce před svým překvapivým rozhodnutím, říká, že není vůbec rád, když je považován za druhého Babiše. A právě reakci na svůj vstup do politiky v podobě „další miliardář si kupuje politické hnutí“, označil za jeden z důvodů pro svůj odchod z kandidátky. Řekněme dopředu, že je to nespravedlivé, protože u Dědka rozhodně nebije do očí provázanost jeho byznysu s dotacemi a státní regulací či parazitní privatizační historie.
Nicméně s tím Babišem, národem laskavě nazývaným Bábou, tam toho společného je stále dost. A objektivně vzato není to ani tak o samotném Dědkovi jako obecně o STAN a dalších podobných hnutích, která se vytrvale vyhýbají formulování nějakého ideového principu své politiky, jenž by je zařadil napravo, nebo nalevo. A to se nezmění, ať už bude Dědek kandidovat, nebo ne.
Ber kde ber
Rozšířené přesvědčení, že dělení na pravici a levici je v dnešním světě zpozdilost, má pomoct lovit voliče z obou stran voličského spektra, což se Babišovi svým způsobem podařilo. Nejprve vyluxoval ODS její voliče živnostníky a drobné podnikatele i část mimopražských elit. Pak přišlo vystřízlivění z hrabivosti oligarchy a jeho útoku na drobné podnikání a ztracené děti se vracejí zpět. Pro nadcházející volby mají zafungovat voliči levicoví, díky pokračující protikorupční hysterii a politické nemohoucnosti ČSSD. Co bude fungovat za čtyři roky, je ve hvězdách.
"Nic jsem nevzdal." Přečtěte si rozhovor s Dědkem
Argument všech těchto vyznavačů takzvaného středu spočívá v tom, že není důležité, zda je přijaté rozhodnutí pravicové, nebo levicové, ale zda je správné, nebo špatné. Také se říká, že je jedno, jakou má kočka barvu, hlavně když chytá myši. Zní to hezky a přesvědčivě, ale je to jednoznačný projev nepochopení podstaty demokratického vládnutí. On totiž i ten autoritativní režim někdy umí chytat myši, a to dokonce hodně dobře, jak dokazuje třeba současná Čínská lidová republika.
Ani firma, ani vesnice
Stát není firma, ani vesnice na střední Moravě. Nerozhoduje o stavbě nové fabriky či mezi rekonstrukcí chodníku a obnovou kanalizace. Tam ta rozhodnutí jsou opravdu buď dobrá, nebo špatná. Když rozhoduji o nastavení daní, sociální politiky, vzdělávací politiky, penzích, pracovním právu, nemohu hledat nějaké objektivně nejlepší řešení. Nejlepší je v demokraciích takové řešení, které je přijatelné pro většinu a není likvidační pro menšinu. Jen málokdy se podaří, že je to opravdu to nejlepší ze všech možných řešení, protože je to vždy nějaký kompromis, bez jehož nalezení by se lidé dnes a denně rvali na ulici jak psi.
V tom neustálém hledání kompromisů a vyvažování zájmů bývají silná ega dominantních mužů či žen z byznysu, ale i různých nezávislých starostů spíše na obtíž než ku prospěchu. A to tím více, čím méně se hlásí k pravici či levici a čím méně vyhraněný program nabízejí. Polarizují pak totiž společnost mnohem více než klasické partaje při tradičním pravolevém střetu a logicky v politice prosazují významné autoritářské prvky včetně omezování svobod.
A to i v případě, kdy z jejich konání netrčí babišovské partikulární finanční zájmy jak halapartny z vozové hradby. Prostě smířit se v demokracii s nevyhnutelným kompromisem bývá pro tento typ lidí krajně obtížné a pro společnost by bylo přínosnější, kdyby zůstali u svého ševcovského kopyta a své mesiášské sklony kanalizovali třeba v charitě.
Přečtěte si další komentáře Pavla Párala:
