Je to famózní návrat. Před deseti lety odcházel potupen ze Španělského sálu Pražského hradu ještě před oficiálním oznámením své prohry v prezidentském klání s Václavem Klausem. Od té doby se svými příznivci intrikařil při sestavování i pádech vlád, ale aura nejúspěšnějšího sociálního demokrata polistopadové éry zjevně slábla. Přesto se nyní vrací ve velkém stylu jako obhájce chudé a národovecky cítící většiny, a to rovnou na Hrad.
Za dekádu v ústraní zjevně nevyvanulo jeho nepopiratelné charisma, jak si mnozí mysleli, nýbrž pouze obecné povědomí o nekonečné sérii skandálů a ostud, které Zeman zaštiťoval v pozici premiéra. Když se Zeman se dušuje, že nebude „prezidentem kmotrovských mafií“, tak při pohledu do minulosti občan potřebuje notný kus fanatické víry, aby novému prezidentovi uvěřil.
Nelichotivý titul „prezident zapomnění“ sice historicky díky Milanu Kunderovi patří Gustávu Husákovi za budování normalizace bez minulosti a budoucnosti. Ale Husák se jím nikdy vlastně absolutně nestal, mimo jiné i díky odvážným intelektuálům jako byl právě mladý Zeman, který se na protest proti invazi vzdal rudé knížky a nakonec dospěl až k paličskému textu o stavu československé ekonomiky.
Je paradoxem, že o desítky let později se na Zemana v této chvíli nehodí lépe jiné přízvisko, než právě prezident zapomnění. Přestože měsíce v nerozbrojné jednotě opakovala zjevně protizemanovská média, intelektuálové všeho ražení i samotní kandidáti na Hrad dennodenně modlitbičku proti expremiérovi, která začínala „ve jménu Olova, D47 a Šloufa, nevolte ho…,“ nic proti amnézii většiny z nás nepomohlo. Zeman v novém obleku s ostře červenou kravatou dokázal v myslích většiny voličů udělat tlustou čáru za vlastní minulostí a do boje vstoupit pod vlajkou celonárodního odporu k vládě.
Přestože se můžeme pohoršovat nad úrovní Zemanovy kampaně, jednalo se snad o jednu z nejúspěšnějších, které se kdy v Česku odehrály. Zcela proti smyslu a obsahu volby Zeman dokázal udělat z prezidentského klání referendum o vládě, notně opepřené nesmyslnými hesly typu „Nenechám vládu zahálet“ či „STOP této vládě“.
Proti kandidátovi v druhém kole efektně zahrál na nacionalistickou a protisudeťáckou notu, byť člověk Zemanova intelektu dobře věděl, jaké nesmysly na závěr kampaně rozehrává. Mimořádně slabá konkurenční kampaň místy zcela dezorientovaného Karla Schwarzenberga symbolicky zakončená vhozením neplatného hlasovacího lístku byla samozřejmě vítanou pomocí.
Co od Zemana čekat v této chvíli nikdo nemůže zodpovědně odhadnout. Především tak úplně netušíme, proč vlastně kandiduje: zda ze msty, jako velvyslanec mocenské kliky Miroslava Šloufa nebo doopravdy z vnitřní potřeby pomoci této zemi. Stejně tak nevyčteme nic z jeho programu. I kdyby opravdu chodil na každé zasedání vlády a třískal tam botou do stolku, stále zůstane zajatcem omezených prezidentských pravomocí naší parlamentní demokracie.
Jediné, co se tedy v této chvíli dá kromě gratulace k úspěchu Zemanovi vzkázat, je notnou dávkou obdivu a nemenší dávkou poděšení: Vítejte na Hradě, prezidente zapomnění!
Čtěte také:
Zeman porazil Schwarzenberga, lidé jej zvolili prezidentem
Zemanova výhra podle analytika českou ekonomikou nepohne
Kdyby Hrad patřil Zemanovi, zvítězila by lež, píší Němci
