Václav Klaus by na odchodnou z Pražského hradu měl dostat k ruce tým schopných restaurátorů: Jeden by z něj smyl absurdní závěrečnou zápletku s velezradou. Další by se pokusil zbavit Klause nepříliš vonné vrstvy, kterou si na sebe dobrovolně vylil spolu s novoroční abolicí. A třetí by třeba svědomitě tahal ze všech zákoutí Klausova obleku propisky, které se tam za ta léta zatoulaly.
Co by ale z Klause zbylo, kdybychom ho osvobodili od všech podružných věcí, zjevných osobnostních lapsů i neférové kritiky? Co by intelektuálně zbylo po deseti letech v roli prezidenta, který nikdy neopomenul zmínit, jak je ve svých názorech konzistentní? Říkáte předvídavá kritika eura, lpění na konzervativních hodnotách či obhajoba liberální ekonomiky? Tak pomalu, proberme si to.
Tvrdá kritika a žádná vize
Vezměme si například kritiku systémového nastavení eurozóny. Snad i ten nejzavilejší Klausův nepřítel nemůže prezidentovi upřít, že jeho malování čertů na zeď bylo na místě. Svým způsobem zasluhuje obdiv, že už v raných 90. letech byl schopen jako ekonom vidět logické lapsy měnové unie svázané Maastrichtskou smlouvou monetárně, ale ne fiskálně. Jenže kam se od té doby posunul?
Napsal o euru stovky stran, pomluvil společnou měnu snad na všech kontinentech a byl v tom nepochybně zcela konzistentní. Ale ještě v roce 2008 kritizoval euro primárně za zpomalení hospodářského růstu (kdy si pomáhal časovou řadou postavenou na absurdní kauzalitě, kdy v dekádách před eurem evropské země rostly rychleji, než po zavedení), dále pak kritizoval import inflace a teprve nakonec kritizoval samotnou nedokonalost měnové unie s jedním kurzem a jednou úrokovou mírou.
Ani po vypuknutí dluhové krize eurozóny se ale Klaus příliš dál neposunul. Někdy bránil korunu, někdy přizvukoval nápadům zavést měnovou unii pro státy okolo Německa, kde by mohlo být i Česko, ale žádný opravdu reálný návod na řešení problémů eurozóny nenabídl. Jeho provokativní nabídka, že bude demontovat euro nebyla nikdy doplněna ničím jiným, než odvoláváním se na jeho „majstrštyk“ z počátku roku 1993, kdy nesrovnatelně jednodušší měnovou zónu úspěšně rozdělil. Jak to že tak bystrý pozorovatel chyb v uspořádání eurozóny za deset let nepřišel s něčím pozitivním a realistickým?
Reálnou alternativní vizi Evropy Klaus nikdy nenabídl
Tento polovičatý přístup proroka, který zapomněl doříct své proroctví, vidíme i u dalších témat, kterými by se Klaus mohl zapsat do intelektuálních dějin Česka i Evropy. Vedle deseti let hlasitého křižáckého boje proti politické unifikaci Evropy se krčí snad jediný pozitivní koncept nového uspořádání evropského prostoru, a to je jeho nápad z roku 2005 na čistě mezivládní Organizaci evropských států. I Klausův příznivce při jeho čtení vidí jeho nedopracovanost a vágnost projektu, zcela neodpovídajícího dnešní realitě. Opět: jak to že tak ostentativní kritik Evropské unie nenabídl kontinentu alespoň nějakou reálnou vizi, okolo které by se mohli sdružit čím dál početnější odpůrci unijní intergrace?
Pokud nejvýraznějším ekonomickým tématem Klausova panování mělo být euro a nejvýraznějším politickým tématem Evropská unie, tak – ač se to o tak chytrém člověku těžko říká – Klaus za těch deset let intelektuálně nikam nedošel.
Na domácí frontě klid
Až se za pár let ukáže, zda současné uspořádání Evropské unie vybouchne, či se nějak zmátoří, možná, že se pak dostane více pozornosti Klausovi i za jeho intelektuální výkony na domácí scéně. Čím ale kromě verbálního boje za malý, efektivní a liberální stát přispěl? Snad nejlépe je to vidět na přijímání důchodové reformy. Tu odstřelil vetem, protože na ní pravicová vláda prý nenašla dostatečnou shodu s levicovou opozicí. Sám ale propagoval jako nepříliš promyšlený recept radikálně liberální koncept pouhého malého rovného důchodu, ze kterého by česká levice dostala rovnou infarkt.
Tady něco zjevně nehraje. A nejen zde. Čas tak nejspíše ukáže, že se v Klaus měl méně věnovat tajícím ledovcům a více české energetické politice v zajetí obnovitelných zdrojů, méně evropskému uspořádání a více doplňování Ústavního soudu, méně kritice poslanců v Evropském parlamentu a více kritice poslanců v tom českém.
Konzervativec? Opravdu?
Jak byste ohodnotili prezidentování Václava Klause? (známkou jako ve škole)
Těžko odhadnutelný je v tuto chvíli odkaz Klause jako konzervativce. Zjevný příklon ke konzervativním hodnotám by byl pro českou historii důležitý. Po liberálních či levicových prezidentech Masarykovi, Benešovi a Havlovi by nás v historii jednu dekádu reprezentoval konzervativec. Bylo tomu ale doopravdy tak? Klaus jako konzervativec se dá samozřejmě snadno odstřelit jak za svá minulá liberální tažení z 90. let (církev jako spolek zahrádkářů), tak za soukromí lemované blonďatými letuškami.
Ale i v intelektuální rovině tam něco nehraje. Klaus možná někdy během druhého zvolení prezidentem, kdy horoval pro „tradice naší civilizace a křesťanské hodnoty“, došel na konzervativní pozice. Bohužel však na nich nezůstal a šel dál, kam ho národovečtí souputníci v kritice EU táhli. Povolení uzdy lidem jako je Petr Hájek, obhajoba Ladislava Bátory či nakonec i ono nepodepsání zákona o církevních restitucích ukazuje, že neodchází z Hradu přesvědčený konzervativec. Spíše národovec, kterému se jen mnohé konzervativní ideje hodily do krámu.
Ve jménu Murphyho zákona
Klausova největší zásluha jako prezidenta paradoxně tkví v tom, že se vůbec v roce 2003 rozhodl kandidovat. Velmi správně rozprášil naivní ideu, že by prezidentský úřad měl být i po Václavu Havlovi nadále baštou „nepolitické politiky“, vyhrazené pro přemýšlivé osobnosti nad stranami. Ne, tak to v parlamentních demokraciích nebývá. I prezident je politický post a Klaus nám to jasně ukázal, byť možná více, než bylo zdrávo.
Ze samotného obsahu Klausova prezidentství ale ční i přes všechnu tu pozoruhodnou aktivitu a řadu sebraných spisů absence pozitivních idejí. Klaus deset let nabízel většinou jen odpor k české i evropské politice na úrovni Murphyho zákona, který věštecky říká: Co se může pokazit, to se pokazí. A taky že se toho mnohé za poslední dekádu v Česku i Evropě pokazilo. Ale za dva prezidentské mandáty k tomu měl kritik Klaus přidat bezpochyby i svoji propracovanou vizi nápravy. A tu prezident, nepočítaje občasné nekonkrétní snění, bohužel Česku nedodal.
O dekádě končícího prezidenta vychází v Mladé frontě kniha Václav Klaus: Deset let na Pražském hradě
K odchodu Václava Klause z prezidentské funkce čtěte také:
Střídání strážců Hradu: Václav Klaus odchází, Miloš Zeman přichází
