Z demokratické diskuse nelze vylučovat některé názory, jinak k ničemu nevede.
Kevin Roberts, šéf obří mezinárodní reklamní agentury Saatchi & Saatchi, dostal padáka za to, že si v rozhovoru pro Business Insider dovolil říci, že nevidí problém v nedostatku žen ve vedoucích pozicích, protože ženy nebývají tak ambiciózní jako muži. Bylo přitom úplně lhostejné, že si totéž myslí většina společnosti.
Zpochybnit feministické dogma ale dnes v mnoha zemích na Západě je zhruba stejné, jako byste v dobách nedávných u nás nevěřili ve vedoucí úlohu komunistické strany zakotvenou v Ústavě ČSSR. Podobně je to i s mnoha jinými dogmaty, od zpochybňování globální změny klimatu a jejích katastrofických důsledků až po nedůvěru v možnosti klidného soužití velkých muslimských komunit a západní civilizace.
Živočichopis těch, kterým dnes mnozí nadávají do populistů a nacistů, je dobré zvládnout dříve, než bude pozdě a konflikt mezi většinovou veřejností a elitami se přenese na ulice.
Jenže široká veřejnost má v těchto věcech celkem jasno, jako měla ta česká před třiceti lety ve věci oné ústavně zakotvené vedoucí úlohy strany. Že tento rozpor mezi tím, co je v souladu s kánonem vládců, a vědomím lidu otevírá prostor pro vznik alternativních politických stran a hnutí, komunisté dobře věděli a vyplňovali ho represí bezpečnostních sil. V západním světě tomu tak zatím není, dosud stačily vyhazovy z práce (Robertsův případ není zdaleka jediný), a tak nepřekvapuje, že se rodí strany a hnutí založené na odporu proti současnému systému jako miminka devět měsíců po spartakiádě.
Za posledních patnáct až dvacet let elektorát protisystémových stran úspěšným působením lidskoprávních, feministických, homosexuálních či zelených - v českém případě i antikorupčních - hnutí na establishment nehorázně vzrostl a přístup vlád k řešení migrační krize pak může znamenat významné přiblížení se k bodu zvratu a vzniku revoluční situace. Zda bude náš svět i nadále demokratický alespoň v rámci současných možností, pak není vůbec jisté.
Naopak jisté je, že současné elity, jejichž původní nesmírně důležitá ideová různost se dávno rozpustila ve všeobjímajícím europeismu, sedí ve vlaku, který jede na smetiště dějin, a Mutti Merkel jim přitom štípe lístky. Z oken se pak ve své nekonečné nepoučitelnosti posmívají „populistům“, kteří ten jejich vlak tak nějak zmeškali.
Lev a šakal
Nálepkování protisystémových skupin na populisty, nebo dokonce fašisty je jediným nástrojem, kterým dosud tyto partaje a hnutí držely tradiční vládní strany v ghettu. A to dnes už prostě nefunguje. Voliči začínají chápat, že populismus je běžnou politickou praxí i zavedených politiků.
Jaký je rozdíl mezi aktuálním zaváděním minimální mzdy pro zaměstnance zahraničních firem ze zemí EU, se kterým přišla ta správná nepopulistická vláda v Berlíně a v Paříži, a požadavkem na omezení pohybu pracovní síly populistických zastánců brexitu?
Na Česko bude mít mimochodem ta první varianta daleko dramatičtější dopad než ta druhá. A fašismus i nacismus je opravdu něco naprosto jiného, než co má v programu německá AfD, britská UKIP, rakouští či nizozemští Svobodní. A ani francouzská Národní fronta se tak rozhodně nedá označovat.
Přečtěte si další komentáře autora:
Marksistická vzpomínka na Drábka
To neznamená, že ve stále houstnoucí eruptivní společenské atmosféře tam nemohou pod vlivem silných patologických osobností nastat nebezpečné posuny. Zatím ale nic takového není doložitelné a spíše opak je pravdou. Důraz na občanské svobody je zde možná i silnější než u mainstreamových stran ovládnutých politickou korektností naordinovanou nikým nevolenými aktivisty.
Každá ta strana je v něčem jiná a mezi sebou si kromě odporu k migraci a eurofederalismu většinou moc nerozumějí. Jejich házení do jednoho pytle má pro establishment svůj propagandistický smysl, ale je z principu chybné a hloupé jako spojování Miloše Zemana s Martinem Konvičkou či Klause s Okamurou. To, že lev sežere občas mršinu, neznamená, že patří do stejné čeledi jako šakal. Jsou to velmi odlišná zvířata s velmi odlišnou rolí a postavením v přírodě. A živočichopis těch, kterým dnes mnozí nadávají do populistů a nacistů, je dobré zvládnout dříve, než bude pozdě a konfl ikt mezi většinovou veřejností a elitami se přenese na ulice.
Blaho s Marťany
Ve všech ústavách demokratických zemí je hned na jejich počátku napsáno něco podobného jako v ústavě české - „Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.“
V některých zemích se klade vyšší důraz na to, že se tato moc vykonává přímo, tedy referendy, jinde je přímá demokracie upozaděna, což ale neznamená, že lid tak jako tak nemá nakonec pravdu. Konzervativec přitom ví, že není jeden ideální homogenní lid, který ví všechno nejlépe, ale je zde soubor jednotlivců prosazujících své individuální zájmy v rámci pravidel chránících zájmy těch, již se v konkrétních případech ocitnou v menšině.
Nemůže se tak stát, že se společnost bude bezvýhradně řídit prioritami menšiny, to na rozdíl od jiných systémů. Míra prosperity v zemích řídících se tím, že většina má prostě pravdu a nesmí přitom zlikvidovat menšinu, je jednoznačným důkazem, že to funguje lépe než systémy jiné. Představování zájmů lidu jako jakéhosi jednolitého tělesa je vlastní samozřejmě populistům, ale v mnoha případech i tradičním partajím. Vzpomeňme na Paroubka, který se hodlal pro blaho lidu spojovat třeba s Marťany.
Demokratický systém je založen na diskusi. Otevřené výměně názorů, kdy si každý hájí to své. Kompromis vzešlý z této diskuse je základem fungování demokratické společnosti. Omezování diskuse tím, že čím dál více témat dotýkajících se každodenního života lidí bude tabuizováno, znamená likvidaci demokracie v té podobě, jak ji známe od dob aténské agory. A systém ztrácí schopnost vybírat z možných řešení ta nejlepší, nebo alespoň nejméně špatná. A rozsah tabuizovaných témat stále roste.
Elity ve skleníku
Když před řadou let vydal člen bankovní rady Bundesbanky, letitý sociální demokrat a veskrze neradikální, nudný a seriózní Thilo Sarrazin knihu, která se v českém překladu jmenuje Německo páchá sebevraždu, byl okamžitě označen za fašistu a vyobcován z Bundesbanky, sociální demokracie i slušné společnosti.
Za to, že si dovolil analyzovat demografické trendy spolu se statistikami o vzdělání a uplatnění na trhu práce v Německu u místních obyvatel a migrantů z muslimských a nemuslimských zemí, zejména Turecka. Za to, že tvrdá data v dlouhodobém horizontu jasně ukazují, že muslimská imigrace vede ke snížení vzdělanosti a kvalifikace pracovní síly a úpadku konkurenceschopnosti Německa, si vysloužil zápornou nálepku, ačkoli na jediném místě se nedopustil nějaké úvahy o genetické předurčenosti či nějaké rasisticky vyložitelné argumentace. On prostě popsal objektivně existující problém a pokusil se hledat řešení. Narazil a o jeho argumentech se nikdy na jakékoli úrovni politiky nediskutovalo, protože by to bylo téma, o němž se ve slušné společnosti nemluví.
Thilo Sarrazin byl kvůli knize Německo páchá sebevraždu označen za rasistu. (Zdroj: Wikimedia)
Jak ale lze formulovat azylovou politiku, sociální systém a školství, když nediskutuji o jejich dosavadních výsledcích a důsledcích do budoucna? Vypadala by německá politika v době migrační krize tak, jak vypadá, kdyby tahle diskuse proběhla a politické elity si ujasnily, kam směřují a zda tím směrem opravdu chtějí jít? Těžko. Přinejmenším by padly úvahy o tom, že Německu migrační krize daruje tolik potřebnou pracovní sílu pro udržení prosperity.
Protože ale Sarrazin jen popsal to, co běžný Němec zažíval na ulici a v práci každý den, stala se jeho kniha nejprodávanější knihou literatury faktu v poválečném Německu. Kde tady tedy vytvořil prostor pro ony údajně nebezpečné, ale nepochybně velmi těžko předvídatelné populisty? Sarrazin, nebo bohorovné elity žijící ve skleníku, kterému se nepříliš přiléhavě říká politická korektnost, ačkoli jde jen a pouze o zavírání očí před skutečnými a reálně existujícími problémy společnosti?
Jistě, masová migrace nemusí být dokladem toho, že prožíváme Huntingtonův střet civilizací v jeho horké fázi. Možná je dokonce ta teze o neslučitelnosti a věčném potýkání západního a islámského civilizačního okruhu chybná. Možná lze nalézt nějaký model soužití velkých komunit lidí hluboce přesvědčených, že lidé si nejsou rovni, ať už jde o jejich víru, pohlaví či sexuální orientaci, s většinovou liberální společností, která je založena na přesném opaku. A třeba také ne.
K tomu je ale nutno vést diskusi, v níž zaznějí a budou zvažovány všechny názory bez ohledu na to, zda je nějaký slušný či neslušný, populistický či elitářský. A najít a přiznat si pravdu. Snad i ti, kteří usilují o to naše vzývané vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí, chápou, že ta pravda musí být skutečnou pravdou, která halt někdy bývá nejen nepříjemná, ale i krutá a bolestná.
