Komentář: Fiktivní konec Dalíků v Čechách

Drzý jazyk brzy Ruzyň, vtipkovalo se v dobách reálného socialismu. V novodobém přístupu pravomocně odsouzeného Marka Dalíka je to tak nějak opačně. Tedy brzy Ruzyň – drzý jazyk. Zahořklost a zklamání, jež jsou cítit z rozhovoru, který poskytl týdeníku Euro, jsou docela pochopitelné. Při sledování soudního procesu se i poněkud zaujatému pozorovateli muselo zdát, že v tomto případě jde soudcům o naplnění jiného starého osvědčeného postupu – zavřeme ho a on už bude vědět za co.

Autor tohoto textu je dalek toho, aby zrovna za Dalíka dával ruku do ohně, ale postup soudců, kteří dospěli k závěru, že nemohl požadovat úplatek, protože nebyl schopen poskytnout příslušné plnění, a tak ho odsoudili nejprve jako podvodníka, a když v odvolacím řízení zkoušel doložit, že není podvodník, tak ho odsoudili za úplatkářství, je přinejmenším podivný.

A vysvětlení kauzy pandurů, s nímž přichází Dalík nyní, nezní lidem pohybujícím se v citlivém byznysu nijak neuvěřitelně. A to včetně důvodů, proč o pozadí a smyslu schůzek s americkými zbrojaři mlčel před soudem.

Nicméně to nevysvětluje skutečnost, proč o tom začal mluvit pár dní před svým nástupem do výkonu trestu. Sedět půjde tak jako tak, naděje na obnovení procesu je jen hypotetická, a pokud u soudu chránil mocné a vlivné tím, že neříkal pravdivou verzi, tak potápět je nyní není zrovna moudré, protože výkonem čtyřletého trestu, který lze zkrátit na polovinu, přece život nekončí. Zlý jazyk by mohl říct, že ta velká hromada peněz už je bezpečně ulitá někde v zámoří a tohle je už jen hlasité bouchnutí dveřmi.

Zarazí ale hořkost, s níž se vyjadřuje o člověku, s nímž sdílel řadu let politický osud, vliv, moc, slávu a nakonec i pád. Mirek Topolánek přitom vysoce ocenil to, jak se Marek Dalík zachoval v dávné kauze Kořistka, kdy byl jako čerstvý šéf ODS obviňován z iniciování úplatku koaličnímu poslanci. Od toho okamžiku stál za svým lobbistou proti všem. A neměl to vůbec lehké. ODS Dalíka nesnášela a Topolánkovi to její vlivní členové dávali hodně najevo.

Můžeme spekulovat, že to souviselo s tím, jak se nejdříve jako předseda strany a potom jako premiér navezl do krajských partajních struktur ovládaných dnes už pověstnými kmotry, kteří mohli mít pocit, že jim mladý Dalík bere byznys. Nebo můžeme věřit tomu, že pro mnohé bylo těžko přijatelné, jaký má nikým nevolený lobbista vliv na směřování celé strany.

Každopádně nebylo by Dalíka bez Topolánka, zato lze úspěšně pochybovat o obrácené závislosti, o níž v rozhovoru odsouzený lobbista hovoří. Byť se v podobném duchu několikrát vyjádřil i někdejší premiér. Pozici v partaji si Topolánek vybojoval a hájil ji spíše Dalíkovi navzdory než díky němu.

Naivové často označují velmi sporné odsouzení Marka Dalíka za vytoužený začátek konce kmotrovských časů v Česku, aniž by tušili, co to ty kmotrovské časy byly a jsou. Že skončily časy drzých vypalovaček typu etického kodexu Lesů ČR, za něž zkasíroval Ivo Rittig pouhé dva miliony, neznamená, že skončilo obohacování se díky politickému vlivu. Lobbisté se ocitli na penzi, protože dnes stačí, když jeden z šéfů Agrofertu dojde na ministerstvo průmyslu s nápadem, jak změnit dotační pravidla, aby si firma ministra financí sáhla na desetkrát větší koláč evropských dotací.

A místo strejdy s igelitkou zafunguje „koaliční spolupráce“. Je to zcela legální a policajti to mohou odposlouchávat třeba sto let. A pokud jde o zbrojní zakázky? Ministr obrany nyní nakupuje napřímo a bez tendru neprůstřelné vesty i transportéry. To bude taškařice, až zase nějaký americký či rakouský obchodník přijde s řečmi o úplatcích, když už ty Dalíky nemáme.