Řecké dluhy nám nezpestřily okurkovou sezonu ekonomických zpráv. Letošní díl dramatu se podařilo vyřešit už před prázdninami, avšak jen odložením velkého finále na příští léto. Za rok má být seriál konečně ukončen, nicméně nerozhodnost „scenáristů“ může zbídačeným Řekům i otráveným Evropanům přichystat čtvrtou sérii této tragikomedie.
Splátkový kalendář řeckých dluhopisů letos posunul tradiční evropskou debatu o řešení nesplatitelného dluhu už na červen. Vláda v Aténách potřebovala 8,5 miliardy eur z třetího záchranného programu, avšak Mezinárodní měnový fond (MMF) odmítal souhlasit s jejich uvolněním.
Tentokrát MMF nebrojil proti nedostatečné snaze řecké vlády reformovat podle dohodnutých podmínek. Tyto závazky se levicové straně Syriza, která úplně rezignovala na strategii přímé konfrontace, daří naplňovat až překvapivě systematicky.
Nespokojenost technokratů z Washingtonu směřovala k ostatním členům eurozóny. Ti se nemají k plnění svého slibu z listopadu 2012, že pokud Řecko bude reformovat podle dohod, bude mu část dluhů odpuštěna.
V předvolebním Německu ani jinde to není populární téma. Euroskupina se tak snaží jakékoli naplnění slibu odložit. MMF tento přístup se skřípěním zubů akceptoval v předchozích dílech tohoto dramatu. Avšak tlak jeho neevropských akcionářů, včetně nové americké administrativy, tentokrát umožnil vyjednavačům MMF trvat na vyjasnění podmínek oddlužení.
Vlk z Washingtonu se nažral sliby…
Dohadování EU a MMF nicméně skončilo tradičně – „vlk“ ve Washingtonu se nažral sliby a „koza“ nesplatitelných dluhů zůstala celá.
Technokraté obou stran se neshodují v analýze splatitelnosti řeckých dluhů, neboť spoléhají na odlišné metodiky.
Evropané vycházejí z toho, že Řecko je konečně schopné vytvářet rozpočtové přebytky. Těmi lze splácet dluhy, když tři záchranné programy výrazně snížily jejich úrokové sazby a posunuly doby splatnosti o dekády. Technicky se snížení úroků a rozložení splátek rovná částečnému oddlužení, což eurokraté zdůrazňují jako důkaz, že zlomek dluhů byl odpuštěn a eurozóna udělala krok k naplnění svého slibu z roku 2012.
Ilona Švihlíková: Nový normál nejen pro Čínu
MMF evropskou analýzu nezavrhuje, ale vyčítá jí příliš optimistické předpoklady dalšího vývoje, včetně spoléhání se na pokračování extrémně nízkých úrokových sazeb. Podobné odhady se u předchozích záchranných balíků nepotvrdily a MMF už nechce odkývat nic nevěrohodného, neboť to poškozuje kredibilitu jeho analýz všech ostatních zemí.
Navíc MMF zdůrazňuje, že hora dluhů na úrovni 180 procent HDP trvale podkopává důvěryhodnost řecké ekonomiky i jednotlivých firem.
Problém je, že i relativně nevýznamné ekonomické šoky mohou opět roztočit finanční krizi, což dlouhodobě odrazuje domácí i zahraniční investory, a tedy podkopává potenciální růst ekonomiky.
Šermování bruselských a washingtonských expertů nad finančními technikáliemi se protahovalo, až aténské vládě hrozilo, že peníze nedostane, byť celkem úspěšně plní své závazky.
Koza nesplatitelných dluhů zůstává celá
Situaci zachránili právníci MMF, kteří pomocí třicet let nepoužívané procedury dokázali „přelakovat“ neshodu na dohodu „v principu“. Díky tomu mohl MMF formálně souhlasit s uvolněním peněz a oddlužení se zase minimálně o rok odložilo.
Dohoda v principu také umožnila návrat Řecka na globální finanční trhy. Dost investorů bylo ochotných nakoupit dluhopisy za úrok, jenž je sice méně než třetinový ve srovnání s létem 2015, ale zároveň i třikrát vyšší, než za kolik si dnes půjčuje třeba Portugalsko, které dluhová krize také silně postihla.
Dluhopisový motor státu
Schopnost financovat stát prodejem dluhopisů na globálních trzích je nicméně klíčová pro ukončení třetího záchranného programu, k němuž má dojít příští léto.
MMF má pravdu, že pozice Řecka je stále příliš křehká na to, aby mohlo splácet všechny dluhy bez další pomoci. Proto nás čeká další díl vyjednávacího dramatu, který nahradí dohodu „v principu“ skutečnou dohodou zaručující Řecku dlouhodobou splatitelnost dluhů.
Eurozóna bude muset přistoupit na oddlužení i proto, že řecké programy byly zároveň i záchranou německých, francouzských a dalších bank, které rozmařilost řeckých vlád před rokem 2010 financovaly.
Trvalé politické riziko
Chtít po generacích Řeků, aby vše splatily, by znamenalo trvalé politické riziko, že příští revolučně naladěná vláda skutečně přestane dluhy platit a neuhne na poslední chvíli jako Syriza v létě 2015.
V příštím díle seriálu tak uvidíme, zda se německá vláda odhodlá škrtnout nominální výši dluhu, nebo jen dojde na další technické škrty skrze odpouštění úroků a rozkládání splátek až někam ke konci století.
První způsob je férovější, neboť nenutí Řeky ani finanční trhy žít v hrozivém stínu hory dluhů na úrovni 180 procent HDP, ale „jen“ nějakých 120 procent. To už by bylo srovnatelné s jinými státy a zároveň i jakousi zárukou, že seriál o předluženém Řecku skutečně v roce 2018 skončí.
Druhý způsob je ovšem politicky daleko snazší, neboť umožňuje předstírat, že ještě nenarození Řekové dluhy za neuvážená rozhodnutí frankfurtských, pařížských a dalších bankéřů jednou splatí bez přispění daňových poplatníků eurozóny.
Téma Řecko: bulvár, nebo jen speciální vydání
Nejpravděpodobnější je ovšem kombinace obou přístupů. V příštím díle dojde jen na technické škrty a teprve v další sérii za dekádu či dvě i na odpuštění dluhu.
Rozdíl bude v tom, že o příštím rozhodnutí si přečteme i v bulváru, zatímco série v daleké budoucnosti bude už jen pro předplatitele specializovaného finančního zpravodajství. To ovšem jen za předpokladu, že nečekaný politický či ekonomický šok nevrátí Řecko, žijící ve stínu dluhů, opět do krizového stavu.
Článek vyšel na webu Peak.cz
