Charisma je krajně obtížně definovatelná věc - v politice uspěli lidé pohlední, třeba John. F. Kennedy byl doopravdy fešák a většina by se shodla, že totéž dnes platí třeba o kanadském premiérovi Justinu Trudeauovi. Jenže i politici s kuním ksichtem a odstátýma ušima k tomu oplývají charismatem a lidé jim visí na rtech.
Koneckonců není to jediná profese, kde je charisma důležitější než hezká tvář -údajně nejvyhledávanější kurtizána pozdně viktoriánského Londýna měla přezdívku Kobyla, velmi dobře vystihující vizuální stránku její osobnosti, a jak se jí, panečku, v nejstarším řemesle dařilo. V jejím případě blekotají biologové cosi o feromonech, ale nemalé procento elektorátu to hází charismatickým lídrům na dálku, aniž by je kdy viděli, natožpak k nim čichali.
—
Relevantní důkazy i pravověrné babišovce možná proberou ze sna:
Pilník v koblize. Babišovi láme vaz „banalita“ Čapí hnízdo
Ronalda Reagana, dnes hodnoceného jako jednoho z největších amerických prezidentů dvacátého století, považovala značná část americké kavárny za zcela nekompetentního k vládnutí. Jenže on zároveň byl vtipný, dokonce si uměl dělat legraci ze sebe, jeho politické názory byly jasné a srozumitelné a přes svůj věk byl doopravdy telegenický. Dokonce i ti, kteří se s ním naprosto v ničem neshodli, připouštěli, že byl okouzlující.
Kult selfmademana...
Donald Trump není a nebude novým Reaganem, ale u těch, kteří ho vyvolili, mu procházejí nejen nehorázné řeči, gestikulace, že by se Benito měl posmrtně co učit, zjevné pletky příliš mnoha lidí z jeho nejbližšího okolí s Rusy, ale i nebývale chaotický způsob vládnutí a doposud mizivé výsledky.
Cokoli dalšího na něj bude levicově-intošská kavárna, demokraté a vůbec celý washingtonský establishment, odcizený tvrdě pracujícím Američanům, nakládat, pouze upevňuje přesvědčení tvrdého jádra o tom, že tenhle „POTUS“ (akronym pro prezidenta Spojených států) mluví, myslí a koná stejně, jak by to dělali oni na jeho místě, akorát je mnohem bohatší. Být bohatý je v Americe velmi žádoucí, kult selfmademana, který to dotáhl z ničeho až na vrchol, je velmi silný, je to součást oficiální americké ideologie a vždycky byla. Zrovna v případě Donalda Trumpa sice tak úplně nesedí, ale rozhodující je, že se nechová jako povýšený patricij a mluví naším jazykem, oproštěným od politické korektnosti. Tenhle proud byl v Americe historicky vždycky silný, rozhněvaní bílí muži odjakživa chtěli „vzít vidle a táhnout na hrad“. Jenom až do loňska nedokázali vygenerovat prezidenta.
Přečtěte si autorův komentář ke zdanění práce v Česku:
Minimální mzdy, odvody, volby… a dikobrazi
Teprve loni byla heterogenní skupina těch, kteří se cítili být opuštěni elitami, jež se nezajímaly o to, jak žijí obyčejní lidé daleko od center moci, a uzavíraly nevýhodné smlouvy, z nichž jednostranně profitovaly, jednotná.
.. a ďáblovo lejno
Analogie jsou vždycky ošidné, ale roli, kterou hraje v současném Česku původce všeho zla v podobě Bruselu a tradičních, korupcí prolezlých politické stran, sehrávala ve Spojených státech spolehlivě federální vláda, případně lobbisty promořený Kongres ve Washingtonu. Všechny federální transferové programy jsou samy osobě samozřejmě také „ďáblovo lejno“, analogicky jako u nás evropské dotace.
Na to, abychom docenili schopnost identifikace voliče s lídrem, nemusíme čekat, jak to dopadne sDonaldem Trumpem. Nemusíme vyhlížet, jak se promítnou současné kauzy Andreje Babiše do politických preferencí hnutí ANO. Babišovo tvrdé voličské jádro nezajímají jemné detaily procedur a institucí demokratického státu ani výsledek, k němuž dospějí, pokud nedopadne ve prospěch lídra, jemuž věří a kterého podle něj zpolitizovaný proces jen zdržuje od práce. Každé tvrdé jádro vnější tlak a hrozby od nepřátel stmelují. Vždycky to tak bylo, vždycky to tak bude. Když jde do tuhého, je třeba tančit kolem totemu. Uvidíme, kolik lidí si v říjnu přijde zatančit.
Přečtěte si další články o svérázu v politice a podívejte se na video:
Trump se znovu pustil do médií. Prý zkreslila jeho výroky o násilí
