Sněmovnou prošel takzvaný nominační zákon, který navrhla vláda s úmyslem omezit takzvané politické trafiky ve státních firmách. Hlavní smysl zákona spočívá ve stanovení závazných a transparentních pravidel výběru osob do orgánů společností s majetkovou účastí státu. Nedostatky vládního návrhu přesto museli na poslední chvíli lepit poslanci.
Podle vyjádření politiků má zákon zabránit politickým trafikám. Nejčastěji se v této souvislosti zmiňuje kauza údajných nabídek míst ve státních firmách dřívějším poslancům ODS - Ivanu Fuksovi, Petru Tluchořovi a Marku Šnajdrovi výměnou za podporu kabinetu Nečase při hlasování o vládním daňovém balíčku. Dalším typickým příkladem údajné „trafiky“ z opačné strany politického spektra je nominace exministra obrany za ČSSD Jaroslava Tvrdíka do čela Českých aerolinií, který k výkonu takové pozice v dané době neměl žádné odborné předpoklady.
Již v minulém volebním období se poslanci pokusili přeložit zákon, který by nominace upravoval – neúspěšně. Tentokrát se jedná o návrh vládní, a možná i proto měl větší šanci na přijetí. V obecné rovině nominační zákon řeší jednak způsob výběru kandidáta na daném ministerstvu (proces výběrového řízení), a jednak následný proces posouzení kandidáta nominačním výborem. Ten posoudí vhodnost kandidáta na danou pozici a vydá své doporučující či nedoporučující stanovisko.
Toho se ministerstvo může a nemusí držet. V případě, že ministr nebude se stanoviskem výboru souhlasit, musí zveřejnit odůvodnění. V celém nominační procesu je tedy pozice ministerstva výrazně silnější, než-li pozice nominační výboru. Tvůrci vládního návrhu zákona to odůvodňují zachováním politické odpovědnosti jednotlivých ministrů.
Děravý zákon, který by ministři mohli obcházet
Obsah vládního návrhu se ovšem stal terčem oprávněné kritiky. Hlavním nedostatkem původního vládního návrhu bylo zejména to, že nebyl nijak vymahatelný a postup stanovený zákonem tak byl de facto na úrovni pouhého doporučení ministrům. To kritizovali jak opoziční poslanci, tak zástupci protikorupčních organizací, třeba Rekonstrukce státu.
Poslanci vládní předlohu naštěstí zásadně vylepšili na protikorupční skupině ve Sněmovně. Postup výběru by byl pro ministry závazný. Kandidáty bude posuzovat výbor pro personální nominace, v němž sedí odborníci. Výbor podle původního vládního návrhu nemohl vůbec odmítnout sebehoršího kandidáta, který zjevně nemá na to usednout v dozorčí radě státní firmy s miliardovým obratem.
To však díky zásahu poslanců Mariana Jurečky (KDU-ČSL), Tomáše Martínka (Piráti) a Radka Vondráčka (ANO) již neplatí. Výbor může nově odmítnout zjevně nevyhovující kandidáty, kteří nesplňují základní zákonem jmenovaná kritéria. Výbor je rovněž nově povinen daného kandidáta doporučit či nedoporučit, čímž veřejnost tak získá jasnou zprávu o tom, jestli ministři respektují jeho stanovisko. Přeci jen, dlouhý komentář silných a slabých stránek kandidáta bez finálního verdiktu, by byl pro ministry možná spíše matoucí.
Kdo bude i po zavedení zákona z obliga?
Až poslanci sdružení v protikorupční skupině tedy dokázali odstranit ustanovení, která činila zákon bezzubým a naprosto nevymahatelným a rovněž posílila postavení nominačního výboru. Jsou ale taková opatření opravdu dostačující? Zajistí transparentní proces výběru osob do orgánů státních firem? Zabrání stanovené postupy dle nově chystané legislativy rozdávání dobře placených trafik bývalým politikům či kamarádům? Nebo je zákon pouhým dalším formálním krokem současné vlády, stejně jako zákon o střetu zájmů, který se dá jednoduše obejít, tak jako to dělá současný premiér Babiš? Podívejme se tedy na připravovaný zákon v detailu na jednotlivá jeho ustanovení.
Nejprve rozklíčujme, na jaké subjekty se vůbec legislativa vztahuje, resp. nevztahuje. Zákon taxativně vymezuje okruh společností, kterých se týká, konkrétně to jsou obchodní společnosti, v níž má stát majetkovou účast, dále státní podniky, národní podnik a státní organizace Správa železniční dopravní cesty.
Rovnou si tedy doplňme, na jaké subjekty zákon zapomíná. Osobně vidím zejména 2 skupiny společností. První z nich jsou státní příspěvkové organizace. Dle informací Ministerstva financí z roku 2017 byl stát zřizovatelem 126 příspěvkových organizací, oproti tomu stát vystupoval jako vlastník majetkové účasti, zakladatel či zřizovatel v 63 akciových společnostech, 2 společnostech s ručením omezením, 1 komanditní společnosti, 38 státních podnicích a 1 národním podniku. Jinak řečeno více než poloviny organizací s vlastní právní subjektivitou v majetku státu se zákon týkat vůbec nebude.
Příspěvkové organice jsou přitom leckdy velmi významnými organizacemi, které hospodaří i s miliardovými rozpočty a řídící posty bývají předmětem politických půtek. Za všechny jmenujme několik významných jako je Národní galerie v Praze, CzechTrade, Czechinvest, Czechtourism, Národní muzeum, ale jsou to i některé velké fakultní či vojenské nemocnice.
Dopravní podniky velkých měst zůstanou mimo působnost zákona
Druhou kategorií, které se zákon vůbec týkat nebude, jsou společnosti založené územními samosprávnými celky tedy obecní, městské či krajské společnosti. Zejména v případě Prahy přitom jde o společnosti hospodařící s majetkem v řádu desítek miliard korun jako třeba Dopravní podnik hl. m. Prahy, který ročně Praha dotuje více než 13 miliardami Kč, (což je více než je např. celý rozpočet města Ostravy). Ani v případě takto významných městských společností se tedy nebude vybírat dle postupů nominačního zákona.
Dalším důležitým ustanovením zákona jsou kompetence nominačního výboru. Jedno z ustanovení zákona říká, že nominačním procesem projdou pouze kandidáti společností, které jsou v přímé personální nominační pravomoci daného ministerstva. Pokud ovšem je volba např. představenstva státní firmy v kompetenci dozorčí rady, nelze zákonnou úpravu personální nominace použít. Volba členů představenstva dozorčí radou je přitom naprosto standardní prvek řízení obchodních společností, a ne jinak tomu je ve státem vlastněných společnostech.
Nejčerstvějším příkladem volby člena představenstva státní firmy dozorčí radou, je volba současného politického náměstka ministryně pro místní rozvoj Václava Nebeského do čela Českých drah. Nebeský přitom takto velkou společnost nikdy neřídil. Pokud se tedy bude chtít dané ministerstvo vyhnout zákonnému nominačnímu procesu v případě statutárních (řídících) orgánů svých společností, stačí, když svou personální pravomoc deleguje ve stanovách společnosti na dozorčí radu. Ta je jmenována právě akcionářem.
Poučení z vývoje
Závěrem lze konstatovat, že legislativní návrh nominačního zákona je rozhodně pozitivním krokem, který činí proces výběru manažerů a členů dozorčích rad státních firem transparentnějším, a tak veřejně kontrolovatelným. Z povinného nominačního procesu ovšem vypadává velké množství významných státních organizací a městské společnosti zákon neřeší vůbec.
Nominační proces pro členy statutárních orgánů lze jednoduše obejít skrze delegování personálních pravomocí na dozorčí radu konkrétní společnosti. Pokud má zákon ambici eliminovat nominování politických trafikantů a nekompetentních osob, tak sám o sobě to nezaručí. Vše tak zůstane do rozhodující míry na odpovědnosti a morálce jednotlivých ministrů a na politické kultuře naší vládní garnitury. Máme takovou politickou reprezentaci?
Autor je ekonom a auditor
