Komentář: Kruhy v čaji

19. 3. 2017

Od Pigi pytlíků po voňavé čajovny aneb Čajové příběhy koloniální expanze a boje za nezávislost.

Čaj v Česku nemíval v minulosti zrovna na růžích ustláno. V paměti zůstává prach bídný zlomkový materiál údajně gruzínské provenience v papírových padesáti gramových krabičkách, kde bylo více nasekaných klacíků než lístků. Z něj se v závodních kantýnách a školních jídelnách připravoval nápoj s přiléhavým názvem „hadříkový čaj“, to podle vůně kuchyňského hadru.

Slušný čaj západní provenience byl za bony v prodejnách Tuzexu, ale autor Makra vzpomíná na čaje od londýnské Hrmy Twinings ve východoberlínském obchodě Delikat nedaleko Alexu, odkud si přivezl první plechovku oolongu. Vrcholně exotický import, známý pouze z literatury, ovšem nikomu při prvním ochutnání, byť pečlivě podle návodu připravený, nechutnal.

Ale to bylo malé osobní klopýtnutí na cestě za lístky menšího stálezeleného stromu Camellia sinensis, které tvořily dějiny mezinárodního obchodu mezi Východem a Západem, příběhy koloniální expanze a boje za nezávislost.

Za bavlnu nebo stříbro

Největší evropští pijáci čaje jsou dodnes Britové (spolu s Iry), zkonzumují ho mnohonásobně víc než třeba Češi nebo Němci, ale za svůj ranní šálek vděčí portugalské princezně Kateřině z Braganzy, která čaj jako nevěsta krále Karla II. přivezla na dvůr vroce 1662.

O sto let později už byl neodmyslitelnou součástí spotřebního koše, a to i v prostých domácnostech, které za čaj a cukr utrácely pět až deset procent svého rozpočtu. Pití čaje se rozšířilo i do Nového světa. Do dnešního New Yorku jej sice přivezli ještě Holanďané, nicméně každý něco četl o Boston Tea Party a sypání čaje v přístavu do vody. V principu šlo o daňovou suverenitu, nicméně čaj byl u toho a nezávislost USA na sebe nenechala dlouho čekat.

Zdroj: International Tea Council, FAO

Britská spotřeba na hlavu v roce 1800 byla zhruba trojnásobná ve srovnání s tou dnešní českou. Čína jako monopolní dodavatel čaje prožívala období, kdy své ceněné zboží byla ochotna prodávat ještě tak za bavlnu, ale hlavně za stříbro, což vyvolávalo tlaky v obchodní bilanci. Na tehdejší obchod mezi Čínou a Británií měla monopol Východoindická společnost, která měla pod palcem docela velká území v dnešní Indii, kde se pěstovala bavlna, ale ani náhodou to nestačilo. Takže bylo potřeba něco vymyslet, aby trvalý odliv stříbra jedním směrem netlačil na měnu.

Neprávem opomíjený čaj čeká na třetí vlnu. Přečtěte si více:

Z Indie pocházelo kvalitní opium, jehož kouření vytváří silnou závislost. Obchodníci Východoindické společnosti hledali cesty, jak si čaj vypěstovat v Indii. Už v roce 1830 vývoz opia bohatě překonal náklady na dovoz čaje a tok stříbra otočil svůj směr. Čínskému císaři (mandžuské dynastie) se to pochopitelně příčilo, a tak chtěl obchod s opiem zlikvidovat. Technologická převaha byla ovšem na britské straně a Číňané vojensky prohráli, co mohli. Do hry se navíc vložil stát a čaj se začal v Indii pěstovat ve velkém nejen v Asámu, ale i v Dárdžilingu, na jihozápadě Indie a také na Cejlonu, kde nahradil kávu. Postupně se rozšířil do britských kolonií v Africe a dnes je druhým největším vývozcem Keňa.

Britský čaj v Šanghaji

Carské Rusko rovněž nalezlo zálibu v čaji a hledalo oblasti, kde by je mohlo pěstovat, a také je nakonec nalezlo na území dnešní Gruzie, kde se na jejich zakládání významně podílel Lao Ťun-čou (viz box Univerzální expert: dostal řád od císaře i bolševiků). Čaj se pěstoval v docela velkých objemech i v samotném Rusku, na úpatí Kavkazu v okolí Soči a Adleru (maximálně asi 60 tisíc tun ročně), pár plantáží tam najdete dodnes.

Američané, kteří kdysi sypali čaj do moře, se do jeho pěstování sice nikdy seriózně nepustili a nijak zvlášť jeho pití nehoví. Ale v Bílém domě se od roku 1987 servíruje pravý American Classic Tea, který pochází z ostrova Wadmalaw, co by kamenem dohodil od jihokarolínského Charlestonu. Je to komerční plantáž a turistická atrakce v jednom.

V Evropě mají kromě Rusů čajové plantáže ještě Portugalci na ostrově San Miguel na Azorech, rovněž jde spíš o turistickou atrakci.

Zdroj: International Tea Council, FAO

A co Britové, kteří byli ochotní kvůli čaji tlačit Číňany do opiové závislosti, válčit a kolonizovat ve velkém?

Na panství vikomtů z Falmouth v Tregothnanu je jedna z nejkrásnějších zahrad v Anglii. Na samotném jihozápadním konci Anglie, na poloostrově Cornwall, který vybíhá do teplého Golfského proudu, panuje mimořádně mírné klima, lednová izoterma je plus sedm stupňů nad nulou, skoro nikdy tady nemrzne.

Někdo si povšiml, že Magnolia campbellii, původem z Dárdžilingu v podhůří Himálaje, v Tregothnanu vykvétá dříve než ve své domovině a že kamélie japonské, blízké příbuzné čajovníku Camellia sinensis, tady bez skleníků pěstovali od roku 1800 a některé dodnes prosperují. Takže dnes v údolí řeky Fal najdete jedinou komerční čajovníkovou plantáž Tregothnan Tea Estate, která vyprodukuje asi deset tun čaje ročně. Levný není - půl kila stojí 75 liber, ale je „very special“. K dostání je nejen v londýnském Fortnum and Mason, ale také v Šanghaji. Kruh se tak uzavřel. 9

Univerzální expert: dostal řád od císaře i bolševiků
Muž na staré kolorované fotografii je Lao Ťun-čou na čajové plantáži Čakvi nedaleko Batumi v dnešní Gruzii. Dostal se tam v roce 1892 z jihočínské provincie Kuang-tung jako expert najatý největším ruským obchodníkem s čajem Konstantinem Popovem. Ten v oblasti s nejpříznivějším klimatem v celém carském Rusku zakoupil rozsáhlé pozemky a s pomocí věci znalých Číňanů zakládal čajovníkové plantáže. Osm let po svém příjezdu slavil první úspěch v podobě zlaté medaile za jím vypěstovaný čaj na Světové výstavě v Paříži. Lao má na hrudi řád, který dostal v roce 1911 jako vůbec první poddaný čínského původu od samotného cara Mikuláše II. - za zásluhy o pěstování čaje v ruském impériu. V roce 1924 dostal další řád za to samé -od bolševiků. V roce 1926 ze Sovětského svazu sice odjel, ale gruzínská produkce čaje vystoupala až na 152 tisíc tun v roce 1985. Ovšem kvalita kvůli téměř perfektnímu monopolu a mechanizované sklizni klesala na hranici pitelnosti. Gruzínské čajové kolchozy skončily nedlouho po pádu impéria a plantáže ležely ladem. Teprve v posledních pár letech se pěstování čaje pomalu obnovuje, objem produkce jsou zanedbatelné tři tuny, ale s čínskou technickou pomocí se kruh také uzavírá.

Univerzální expert: dostal řád od císaře i bolševiků

Muž na staré kolorované fotografii je Lao Ťun-čou na čajové plantáži Čakvi nedaleko Batumi v dnešní Gruzii. Dostal se tam v roce 1892 z jihočínské provincie Kuang-tung jako expert najatý největším ruským obchodníkem s čajem Konstantinem Popovem. Ten v oblasti s nejpříznivějším klimatem v celém carském Rusku zakoupil rozsáhlé pozemky a s pomocí věci znalých Číňanů zakládal čajovníkové plantáže. Osm let po svém příjezdu slavil první úspěch v podobě zlaté medaile za jím vypěstovaný čaj na Světové výstavě v Paříži. Lao má na hrudi řád, který dostal v roce 1911 jako vůbec první poddaný čínského původu od samotného cara Mikuláše II. - za zásluhy o pěstování čaje v ruském impériu.

V roce 1924 dostal další řád za to samé -od bolševiků. V roce 1926 ze Sovětského svazu sice odjel, ale gruzínská produkce čaje vystoupala až na 152 tisíc tun v roce 1985. Ovšem kvalita kvůli téměř perfektnímu monopolu a mechanizované sklizni klesala na hranici pitelnosti. Gruzínské čajové kolchozy skončily nedlouho po pádu impéria a plantáže ležely ladem. Teprve v posledních pár letech se pěstování čaje pomalu obnovuje, objem produkce jsou zanedbatelné tři tuny, ale s čínskou technickou pomocí se kruh také uzavírá.