Jedná se o 750 miliard eur, které představují přes čtyři procenta
ekonomického výkonu Evropské unie a budou ve velké míře využity na přímé
transfery jednotlivým zemím, jak je běžné ve fiskálních uniích. Revoluční je
rovněž získání těchto prostředků, na které vydá Unie společné dluhopisy.
Motorem změn je přitom Německo, které se dosud vždy společným dluhům bránilo. Nástupce konzervativního Wolfganga Schäubleho Olaf Scholz si přivedl na ministerstvo financí bývalého bankéře Goldman Sachs a společně prosazují prohlubování fiskální unie, která má „dohánět“ v současnosti téměř zcela kompletní měnovou unii.
Oba prosazují například bankovní reformu EU či prohlubování unie
kapitálových trhů, které mají podpořit vyšší soukromé investice mezi
jednotlivými státy evropského bloku. Loni v listopadu pak podpořil Scholz i
společné pojištění vkladů, na což Německo dosud nikdy nechtělo přistoupit.
Návrh na získání 750 miliard eur společnými silami sice musejí ještě schválit členské státy, ale postoj Evropy je vcelku jednotný a hraje se jen o to, kolik si například vyhádají země střední Evropy včetně Česka (Andrej Babiš na tom maká s Viktorem Orbánem).
Evropští federalisté nadšeně mluví o „Hamiltonově momentu“, čímž mají na
mysli dohodu amerického prezidenta Alexandra Hamiltona z roku 1790, v jejímž
rámci Spojené státy začaly sdílet své dluhy. K tomu je v Evropě ještě daleko,
stejně jako je ještě daleko k společným daňovým příjmům (připravují se jen
efemérní příjmy, například z digitální daně).
Nicméně faktem je, že společné dluhopisy jsou nyní v hlavním myšlenkovém
proudu Evropské unie. A ve vřavě o to, komu připadne v rámci pomoci víc a zda
to budou více půjčky, či přímé dotace a zda půjdou na „zelené“ investice, nebo
na zdravotnictví, zaniká podstatná zpráva, že Evropa nabrala kurs federalizace.
