Rostoucí ochota těch nejbohatších pomáhat ostatním je signálem, že jsme normální zdravou a civilizovanou společností.
Češi jsou možná opravdu ty slavné Heydrichovy smějící se bestie, jimž nic není svaté, ale zároveň jsou to bestie s velkým srdcem. Jednotlivci a firmy darují na charitu a různé dobročinné účely ročně víc než sedm miliard korun. Dává se po desetikorunách prostřednictvím dárcovských esemesek i po milionech z kapes našich miliardářů, což má u nás mimochodem více než stoletou tradici a naši boháči si s těmi světovými v dobročinnosti nezadají, a proto se jim věnujeme i v článku o českých filantropech a v rozhovoru s Ivanou Tykač.
Někdy ta charita nevypadá úplně dobře. Například když je jistý multimiliardář přistižen s ukradenou dotací na Čapí hnízdo a rozhodne se velkoryse těch padesát milionů rozdat potřebným a za rok to zopakuje s „ušetřenými“ daněmi z výnosu korunových dluhopisů a vesele o tom referuje na facebooku a na twitteru, leckomu méně otrlému to zvedne žaludek.
Neveřejně, ale systematicky
Většina bohatých to má ale postavené trochu jinak. Pocit odpovědnosti a možná i vděčnosti vůči společnosti, která je nechala často pohádkově zbohatnout, projevují neveřejně, ale systematicky a obvykle velmi cíleně a s rozmyslem. Hodně nekonkrétní jsou naopak ve zveřejňování svých dobrých skutků a jejich adresátů, což je dáno jednak nezájmem těchto lidí o vlastní publicitu, ale ještě víc tím, že potřebných je stále mnoho a na všechny se ani z kapes miliardářů prostě dostat nemůže.
Čert ví, zda je to zdejším povětřím nasyceným odkazem slavného českého vlastence a donátora Hlávky, ale i současní boháči věnují asi nejvýznamnější díl své dobročinnosti na vzdělávání. A protože jsou to soutěživí kluci, přenáší se to i na tuto pro konkurenci netypickou půdu. Známá je například rivalita Kellnerovy školy v Babicích a PORG Martina a Lenky Romanových. Což má nakonec své pozitivní výsledky v tom, že kvalita vzdělání a úroveň absolventů obou škol je mimořádná.
Mimochodem tyto školy celkem úspěšně předvádějí směr, kterým by se české školství mělo ubírat, ale neubírá. Jde sice o elitní a přísně výběrová zařízení, nicméně snaha majitelů, aby metody výuky snesly mezinárodní srovnání, práce s pedagogy a postupy při jejich odměňování by mohly být inspirativní, kdyby česká školská politika nebyla tak fatálně vyschlým úhorem.
Profesionálně a efektivně
Ono je vůbec vidět, když neziskovou a bohulibou činnost dělá podnikatel, tedy profesionál zvyklý stanovit si konkrétní cíl a dosáhnout ho s co nejnižšími náklady. Tím samozřejmě nijak nesnižujeme zásluhy tisíců obětavých pracovníků neziskovek, bez jejichž nadšení a pracovitosti by pro mnoho potřebných lidí byl život o dost těžší, než je, města a obce byly šedivější a bez kultury i sportu. Dobročinnost je však dobré dělat nejen s dobrou vůlí, ale i s profesionálním přístupem.
Jasně si řekněme, že pomáhat bližnímu a podílet se na zvelebování země, ve které žiji, je normální a stejně normální je, že se na tom podílejí i ti nejbohatší. A to, že se tak děje ve stále rostoucí míře, je signálem, že jsme normální zdravou a civilizovanou společností.
Přečtěte si také:
